Článek
31. července 1968 jsem narukoval na vojnu, a to znamenalo nepříjemnou dvouletou přestávku. Bylo to někdy na podzim roku 1968. Byl jsem pár měsíců na vojně, byli jsme čerstvě okupovaní a Československá lidová armáda byla taková příjemně lidově uvolněná, ale to trvalo jen chvíli. Jelikož jsem sloužil v Příbrami, a protože to nebylo zas tak daleko od Prahy, hledal jsem jakoukoliv příležitost, abych na trase Příbram – Praha putoval co nejčastěji. Hodně mi pomáhali přátelé. Někde mám ještě dopis od Neprakty, který mi napsal, že bez mého příjezdu do Prahy nemůžeme pokračovat v nějaké důležité spolupráci (která ovšem neexistovala). Jedno pozvání přišlo z Československého rozhlasu z redakce Polní pošty, kde tehdy pracovali Miloň Čepelka a Zdeněk Svěrák. Povídal jsem tehdy do rádia cosi nezajímavého o vojně, v pořadu zaznělo i pár písniček s mými texty (měl jsem tehdy takové ambice) a málem to všechno zase skončilo. Jenže Zdeněk Svěrák dostal zajímavý nápad a sice, že bych mohl pro Polní poštu cosi natáčet přímo v terénu a zapůjčil mi rozhlasový reportážní magnetofon značky URAN, který vypadal jako normální Uran, ale ve skutečnosti byl poněkud vylepšený.
Nebudu popisovat, co všechno a jak jsem na vojně točil, ale podrobně popíšu následující klíčovou situaci. Jdu s Uranem po schodech kasáren. Uran je upevněn v brašně, brašna přehozena elegantně přes mužné rameno vojína Rösslera a tento vojín odhodlaně kráčí cosi točit. Tu Uran se vysmekne z úhledné brašny a švihne sebou o schodiště. Švihnout sebou na schodišti já, mám odřené koleno. Uran měl jiné šrámy. Viditelně měl prasklé víko, neviditelně jistě i další neduhy. Odvezl jsem magnetofon do Prahy, odevzdal ho technikům a poctivě se přiznal a veřejně prohlásil, že škodu uhradím.
Po několika dnech mi přišel napůl zlostný a napůl vlastně laskavý dopis od Zdeňka Svěráka. Zlostná část mi spílala, že jsem rozbil magnetofon a ta laskavá mi oznamovala, že Zdeněk Svěrák opravu za mě zaplatil a já musím začít něco pro Polní poštu konečně dělat, protože honoráře, které vydělám budou určeny na splacení dluhu. A to se stalo, dluh byl zapraven.
Po mnoha letech jsme přijeli točit nějaký pořad se Svěrákem a Uhlířem (to už jsem byl dávno v rozhlase zaměstnán). Zazvonili jsme, dveře se otevřely a rozhlasový technik oněměl údivem, neboť Zdeněk Svěrák na mne ukázal prstem a řekl temným hlasem:
„To jste vy, co mi tenkrát rozbil magnetofon!“
Zkrátka jsou události, na které se nezapomíná. A proto hrdě hlásím: „Ano, jsem to já, kdo v roce 1968 rozbil Zdeňkovi Svěrákovi magnetofon.“
Pravda je, že jsem tehdy Zdeňkovi Svěrákovi slíbil, že už se o magnetofonu bavit nebudeme. Takže jako kdybyste to neslyšeli. Lajk na to!
