S Boschem na Malostranském náměstí

Jsou obrazy, na kterých zřetelně rozeznáte nebe a zemi i oblaka na nebi, stromy a řeku na zemi, ptáky v oblacích a listí na stromech. Jsou ale i obrazy, na kterých je to jakoby pomíchané. Chtějí vyjádřit víc a to pokud možno najednou. To říkám proto, abyste nebyli zmateni, pokud byste se dívali na obrazy Člověk a katedrála, Hrací strojek v prostoru, Smutný hrací strojek či jiný obraz Josefa Lieslera. Když jsem byl z něho v ateliéru na Malostranském náměstí, udělaly na mne dojem nejen jeho obrazy a grafické listy, ale i diplom, který oznamoval, že Josef Liesler byl jmenován čestným akademikem florentské akademie. Josefa Lieslera jsem navštívil v době, kdy jsem pojal nápad loudit z výtvarníků kresby kohoutů výměnou za kratičkou povídku, ve které by zmíněný výtvarník byl hrdinou příběhu, který by mu byl milý. Zatímco Josef Liesler mi nakreslil dva kohouty: talismanový a amuletový (obě kresby jsou dodnes chloubou mé sbírky), já jsem poněkud zklamal. Zůstalo jen u pokusu, splnil jsem jen to, že Josef Liesler se chtěl hovořit v povídce s Hieronymem Boschem. Tak tedy, malá ukázka z pokusu o surrealistickou povídku.

Josef Liesler sedí v pološeru svého ateliéru. Měl by rozsvítit a snad ještě pokračovat v práci. Neviditelná ruka ho však tlačí do křesla a nedovoluje mu vstát. Malíř tedy sedí a fascinován hledí na mísu jablek. Počínající šero jako kdyby poněkud zvětšovalo kulaté obrysy jednoho z jablek, které leželo navrchu. A hle, jablko se otevřelo, jako se otevírají dveře a z jablka vystoupil malý pidimužík. Představil se: Hieronymus Bosch.

Ticho. Trapné ticho. Josef Liesler cítil potřebu toto ticho prolomit.

„Potkal jsem včera kráčející kytku,“ řekl okouzleně pidipanu Boschovi. Bosch se zasvěceně zachichotal do dlaní.

„Kráčející kytka je jeden z mých obrazů,“ pokračoval Josef Liesler. „Kdysi jsem zkoušel malovat realisticky. Ostatně byla taková realistická doba. Navíc mne zajímalo, jestli vůbec ještě realisticky malovat umím. Později se však obraz k ničemu nehodil. Tak jsem začal uvažovat, zda-li bych ho nemohl přemalovat. A  jak jsem tu kytku přemalovával, přemýšlel jsem, co udělám s vázou. Náhle můj zrak padl na otevřenou knihu anatomie, která zrovna byla otevřena v místech, kde je nakreslen průřez nohou. Okamžitě jsem dostal nápad namalovat kráčející kytku. Řekl byste, že něco takového neexistuje. A vidíte, zrovna včera jsem ji potkal na ulici. Ne tu z mého obrazu, ale živou a skutečnou. Byla to malá, drobná dívenka, která nesla před sebou obrovský pugét. Byly jí vidět jenom nohy v červených střevících. Je zajímavé, že věci, které vzniknou ve vaší hlavě a to zcela abstraktně bez reálného podkladu najednou vidíte skutečné. Realita je věčná!“

Proč máte rád Bosche?

„Jestli někde začal surrealismus, pak zcela určitě u Hieronyma Bosche. Mám ho moc rád,“ řekl Josef Liesler a pohladil pidimužíka, který se skromně zapýřil, pohledem.

„Ostatně pojďte se podívat,“ vybídl mne Josef Liesler. Vedl mne k několika obrazům. Zobrazovaly drobné, démonicky vyhlížející postavičky doslova prolézající shnilým ovocem nebo propletence hrůzně vyhlížejících zvířat. Vlka všichni znáte, sovu také. Co ale vede výtvarníka k tomu, aby dal vlkovi soví křídla? Ale ne, beru otázku zpátky. Ať to zůstane tajemstvím a jistou provokací vaší vlastní imaginace.

Snažím se proniknout ke kořenům výtvarného nadání Josefa Lieslera. A proto se ptám: Pane Lieslere, každé dítě rádo maluje, malovalo jste rádo, když jste bylo dítě?

„Pocházím z dost početné rodiny. Bylo nás deset dětí. Bydleli jsme v Kadani a na půdě měli sousedé různé odložené věci. Jedna z beden byla plní německých časopisů o umění. Jako zvědavé dítko jsem je záhy objevil. Se zájmem jsem si je prohlížel a pilně obkresloval díla umělců minulého století. Maminka mě přistihla, zjistila odkud časopisy mám a šla je sousedům s omluvou vrátit. Oni jí však řekli: Jen ať si je nechá, když se mu líbí. A tak jsem začal kopírovat a tím se i na těchto uměleckých dílech také učit. Jednou jsem namaloval bitvu velkou jako kuchyňský stůl. Táta byl nad obrazem jako u vytržení a poslal mne hned za panem učitelem, abych mu ho ukázal. Učitel se však na bitvu posměšně koukl a ani toto „dílo“ ho nepřesvědčilo o tom, že není důvod mi nedat trojku z kreslení. Táta mě pak utěšoval: Nic si z toho nedělej, on to tak namalovat neumí, proto ti to závidí.“

Máte nějaký věčný námět, který by vás pronásledoval?

„Takovým mlejnkem, který se často vrací ke svým tématům byl třeba Jan Zrzavý. Ovšem já bych těžko u jednoho námětu vydržel. Moje tvorba by se dala označit jako věčné znepokojování a hledání. Jsou ovšem témata, která se vracejí. Za války to byla třeba odezva na válku.“

Byl jste členem mnoha skupin a spolků. Mne z těch názvů: Mánes, Hollar atd. zaujalo označení Sedm v říjnu. Jak ten název vznikl?

„Ke skupině Sedm v říjnu patřilo sedm výtvarníků a naše první výstava byla v říjnu. Po roce 1939 bylo u nás jen málo uměleckých proudů. Nejdůležitější byl kolem Mánesa, druhý kolem Umělecké besedy. Nám, kteří se stýkali kolem Vincenta Makovského posměšně říkali Vincentium. Stýkali jsme se u Štýdlů (později Makarská vinárna) a tam také chodíval jeden mecenáš, který nám nosil věnec buřtů a skicáky. Buřty nám nechal, pomalované skicáky si bral. K naší skupině patřil V. Hejna, Fr. Jiroudek, A. Paderlík, V. Plátek, Z. Seydl, a J. Michálek. Když se k nám přidala Věra Gabrielová - Frágnerová, začali nám také říkat Sněhurka a sedm paderlíků.“

Jistě jste si všimli, jak se surrealistický příběh vytratil a zůstal jen rozhovor. Nezbývá než pidimuže Bosche vrátit do jablka, rozsvítit a do zralého jabka se zakousnout.