Článek
Rozhlas má dva začátky. Svůj a můj. Když jsem se narodil, bylo rozhlasu 22 let. Když jsem do něho poprvé vstoupil, zmužněl. Bylo mu 41 let. A není to tak dlouho, kdy oslavil stovku.
Takže 18. května 1923 bylo zahájeno pravidelné vysílání Československého rozhlasu v Praze. Když jsme s dr. Vladimírem Nálevkou připravovali seriál 70 let Československa, narazili jsme na vzpomínku prvního rozhlasového technika Jana Velíka. Tady je jeho vzpomínka:
Nuže snad by vás zajímalo, jak jsem se do rozhlasu dostal. Já jsem po skončení 1. světové války sloužil na radiostanici Petřín, kde jsem působil jako radiotelegrafista a prováděl spojení s cizozemskými stanicemi, do kterých jsme předávali depeše našeho zahraničního ministerstva, a naopak jsme z ciziny zase přijímali depeše pro naše zahraniční ministerstvo, jakož i zprávy pro tisk. No a tam na radiostanici Petřín chodívali exkurze, kterým jsme předváděli pokusné vysílání radiostanice Eberswald, Paris le Valois, Tour Eiffel, Königswusterhausen, PCC Holland v Eidho- venu - tuším – atd.
Prostě tam se začali lidé seznamovat s podstatou nového vynálezu a chodíval tam mimo jiné jako člen těchto exkurzí operatér kina Sanssouci Troníček. Znal mě ovšem dobře, a tak když 18. 5. 1923 uspořádal Radiojournal první radiokoncert v kinu Sanssouci a nedařily se jim ty pokusy, jak zamýšleli, vzpomněl si na mě a řekl o tom zakladateli rozhlasu Čtrnáctému a Ing. Svobodovi. Ředitel Svoboda poslal pro mě auto na Petřín, abych se přijel podívat. Nuže, operatér Troníček mě přivezl do kina, a nakonec jsme dali technické zařízení uspokojivě do provozu, a tak to bylo moje první setkání s rozhlasem.
Tak to byla vzpomínka pamětníka na počátky rozhlasu. Já si přesné datum svého začátku nepamatuji. Na mém začátku byl v roce 1964 Zdeněk Bidlo, který byl vedoucím redaktorem redakce AZ, možná tam byl i něčeho vedoucím, to už nevím, ale byl to on, kdo mi tehdy dal první šanci, abych pro rozhlas něco napsal. Společně s ním v místnosti seděl ještě textař Ivo Fischer a překladatel dr. Jindřich Pokorný. Zdeněk Bidlo mi tehdy nabídl, abych psal fejetony pro Kolotoč. Bylo to vlastně jen pokračování mé novinářské práce a s rozhlasem to vlastně ani nemělo moc společného. Vrcholem mé tehdejší činnosti bylo rozhlasové pásmo, které jsem napsal s Jiřím Šperkem, Král zápalek o Ivaru Kreugerovi. Když jsem prohledával výstřižky, našel jsem výstřižek rozhlasového programu, a tak vím, že Král zápalek se vysílal 14. června 1965 v 9.10 na stanici Praha.
Tohle rozhlasové období si moc nepamatuji. Zajímavé je, že jsem se později se synem Zdeňka Bidla potkal na chodbách Novy. Pracoval tam jako redaktor Snídaně s Novou, ale vlastně jsme se jen míjeli. Manželka mladého Bidla pracuje v Českém rozhlase dodnes, ale jméno Bidlová opustila a jmenuje se Dvořáková. A už jen na závěr: ta místnost, do které jsem při své první návštěvě rozhlasu vstoupil, se později na pár let stala mou kanceláří, když jsem nastoupil v roce 1977 do rozhlasu jako redaktor Studia mladých. Se Zdeňkem Bidlem jsem se ale později nikdy nesetkal. V době normalizace byl z rozhlasu propuštěn, živil se jako dělník a psal knihy pod cizím jménem. To jsem ale nevěděl, nejprve mne pohltilo Mikrofórum a pak jsem byl 31. července 1968 povolán na vojnu.
