Článek
O Karlu Gottovi se zmíním krátce. Bylo toho o něm napsáno tolik, že přidávat kamínek k této kupě se mi zdá jaksi nadbytečné. Rád bych ale vzdal chválu jeho dokonalé profesionalitě. Jednou jsme byli spolu na večeři v hotelu Palace v Ostravě. Překvapil mne tam dvěma věcmi: za prvé svým hlubokým zájmem o historii, kterou bych u něho nikdy nečekal a za druhé dokonalým klidem, se kterým dokázal konverzovat, vychutnávat jídlo (Gott byl milovník dobrého jídla) a navíc se celou dobu podepisovat každému, kdo ho během jídla přišel vyrušit. Z náprsní kapsy vytahoval jednu svou fotografii za druhou a už když zájemce o autogram přicházel se ptal: Komu to bude? Haničce? A už psal: Haničce srdečně Karel Gott či něco podobného.
„Proč jim neřekneš, aby přišli až po večeři?“ zeptal jsem se naivně.
„To mám vyzkoušené,“ odpověděl s přehledem. „Tak za prvé: řeknou si, že jsem nafoukanec, a za druhé tím stejně nic neušetřím. Navíc já jsem připravený na všechno: mám tužku, mám fotografie. Divil by ses, kolik lidí chce podpis a když kývneš, půlhodiny honí vrchního pro nějaký papír, pak pro nějakou tužku a celou dobu stojí nad tebou a tobě je trapné, žes to všechno zavinil. Já jsem aktivní: ptám se, komu je fotografie určena a už píšu. Za pár vteřin je po všem.“
Karel Gott byl dokonalý zpěvák. Jeho hlas je nezaměnitelný a ojedinělý. Když mému synovi Kryštofovi bylo asi osm let a začal se sápat po gramofonových deskách, pouštěl si Beatles a Gotta. Uvažoval jsem o tom, proč a pak jsem, pochopil, že to je v naprosté čitelnosti Gottova hlasu. Gotta prostě nelze nepoznat. Když jsem poté Karla nabádal, aby nazpíval nějakou píseň pro děti a argumentoval jsem čitelností jeho hlasu, reagoval okamžitě: „Tak mi nějakou napiš. Chystám teď vánoční desku, tam by se to hodilo.“ Šel jsem domů a za horkého červencového večera jsem doslova vypotil dva texty. Karel si je přečetl a řekl, že se pokusí s tím ještě něco udělat, ale že deska je v tak pokročilém stavu, že to nemůže zaručit. Bral jsem to jako vyhýbavou odpověď a pochopil jsem, že texty asi za moc nestojí. Pak jsem na celou věc zapomněl. O pár měsíců později mi někdo ze Supraphonu volal, že píseň je natočena. Písnička Zítra stromek zazáří mi pak s celým elpíčkem BÍLÉ VÁNOCE přišla pod stromeček.
Karel Gott je soutěživý a nerad prohrává i když jde o úplnou blbost. Dlouho jsem ho lákal do pořadu ČUNDCOUNTRYSHOW Ivana Mládka. „Je to legrace a vůbec nejde o country, můžeš zpívat cokoliv, i když máš v repertoáru spoustu countryových písní.“ Nakonec jsme ho přesvědčili (z druhé strany ho přesvědčoval Ivan Mládek). Gott suverénně vyhrál hudební soutěž o Zlatého bobra, ovšem v trampském trojboji se mu moc nevedlo. Nejvíc se na nás zlobil za soutěž, ve které se závodilo v tom, kdo rychleji ostříhá dohola nebohého dobrovolníka. Karel se sice snažil, ale dobral se tak do poloviny hlavy. Jeho klient navíc velice trpěl, strojek byl tupý a tahal za vlasy. „To nebylo fair play,“ přesvědčoval nás potom Gott v zákulisí. „Kdybych měl pořádný strojek, tak jsem vyhrál.“ Marné vysvětlování, že cíl pořadu je jiný než opravdická soutěž, že jde o to, aby se divák bavil. Originalita soutěží Ivana Mládka ostatně vždycky byla silnější než jejich samotná pravidla.
Když jsem se přehrabával svým archívem, narazil jsem na jeden rozhovor, který jsem dělal s Karlem Gottem, aniž by byl přítomen. Bylo to období, kdy odpovědi za něho vymýšlel Jiří Štaidl. Byl jsem u něho v jakémsi hotelovém domě v Košířích, Jiří pil plzeň a léčil si nastuzení. Během rozhovoru přišel Karel Gott a donesl svému dvornímu textaři nějaké jídlo. Když takto zpěvák pečuje o své textaře, může se nadít dobrých písní.
„Co děláte?“ zeptal se.
„Děláme s tebou rozhovor,“ odpověděl Štaidl.
„A o čem?“ vyzvídal Gott.
„O tvém malování,“ odpověděl Štaidl.
Kresba Karla Gotta
„Aha,“ řekl Gott a už se o obsah interviewu nezajímal. Když odešel, pokračovali jsme. V té době byla móda dávat na otázky (vesměs stupidní) krátké a vtipné (někdy protismyslné) odpovědi. Technologie zjevně odkoukaná od odpovědí, které dávali členové skupiny Beatles. Nebudu vás unavovat celým rozhovorem, postačí krátká ukázka. Pochybuji, že by Gott tento rozhovor kdy četl, ale Jiří Štaidl měl jeho absolutní důvěru, takže považujme odpovědi za autorizované.
„Karle, říká se: Lidská sláva polní tráva, myslíš, že to je definice platná?“
„Tato definice je naprosto neužitečná, protože o její platnosti se slavný člověk přesvědčí, až když je pozdě.“
„Se slávou souvisí pochlebování a závist. Jakou formu volí extrémní pochlebovač a jakou extrémní závistivec?“
„Extrémní pochlebovač mně tvrdí, že jsem docela hezký chlapec a extrémní závistivec mi závidí i jistou nepohlednost, jsa přesvědčen, že i tohle dělám schválně.“
„Každý člověk, který maluje, si vytváří svým způsobem vlastní svět. Většina obrázků mívá příběh. Mohl bys mi některý příběh z tvého vnitřního světa vyprávět?“
„Nemohl. Vzbudilo by to veřejné pohoršení.“
„Co považuješ ve výtvarném umění za důležitější: barvu nebo tvar? A proč?“
„Tvar, protože jsem barvoslepý.“
Mohl bych pokračovat, ale jako ukázka to stačí. Vzpomínám si ještě, že i později, kdy už Jiří Štaidl nebyl mezi námi, Gott zůstával tradici pokud možno vtipných odpovědí věrný. Jeden čas dělal pro Mikrofórum, kde jsem v té době pracoval, cyklus pořadů, kde mluvil o písničkách. Jezdili jsme to točit k němu domů (vždycky bylo něco dobrého - jednou v létě mne udivil talířem vánočních kaprů) a každá věta byla doslova porod, protože než ji Karel namluvil, musela se napsat v pěti až šesti verzích, než s ní byl spokojen. Polovičatost tu prostě neměla místo. V té době se tuším špatně shánělo dobré maso, a tak jeden z aforismů zněl takto: Včera jsme nesehnali svíčkovou, vidím, že budu muset nazpívat nějaké masové písně.
A ještě jedna kratičká vzpomínka na Karla Gotta. Bylo to v roce 1970 na festivalu Zlatý slavík, který se konal v hotelu Pupp v Karlových Varech. Gott tuto anketu - jako obvykle - vyhrál. Gott si přál zazpívat za doprovodu varhan, což se mu také splnilo - Rudolf Rokl ho na varhany doprovodil v Mozartově Ave verum. Byl jsem na zkoušce, kdy tato píseň v Puppu zazněla v Gottově provedení úplně poprvé. Gottův hlas zněl ještě prázdným sálem, všichni přítomní ztichli, jedna Němka vydechla slovo: schön a já jsem od té doby přesvědčen, že Gottovu hlasu zcela oprávněně náleží přídomek „zlatý“ a že kdybychom nebyli Češi, už dávno bychom Karlovi Gottovi postavili pomník.
