Článek
Dnes zavzpomínám na Tomáše Slámu. S Tomášem jsem se potkal v Mikrofóru. Občas jsme spolu vysílali, zejména živé rozhlasové přenosy z různých větších akcí. Už nevím, kdy to bylo, ale bylo to nejspíš na nějakém festivalu, kde jsme měli u mikrofonu nějakého zajímavého hosta a v sále publikum ochotné občas zatleskat. Tehdy jsme jako hosta měli Bolka Polívku. Tomáš Sláma i Bolek byli na pódiu a já chodil mezi diváky a povzbuzoval je, aby se Bolka na něco ptali. Během přenosu si Bolek chtěl zapálit cigaretu, a tak všelijak manipuloval s mikrofonem, který mu v té chvíli poněkud překážel. Ochotný Tomáš se nabídl, že mu mikrofon podrží. Diváci se začali smát, a protože rozhlasový posluchač v tu chvíli netušil, co se děje, rozhodl jsem se to okomentovat. A řekl jsem: Bolek Polívka kouří a Tomáš Sláma drží… nestačil jsem doříct rozhlasový mikrofon, protože mě přerušila bouře smíchu. Konec veselé historky.
V roce 1990 jsem dostal na starost Redakci zábavy a bylo nutné najít úplně nové lidi. Podařilo se mi vytvořit, jak já říkal, „redakci kuriozit“. Byli tam zaměstnáni – Eda Pergner (poprvé v životě), Ervín Hrych, byl jsem taky prvním zaměstnavatelem Ondřeje Suchého, získal jsem Dušana Všelichu, pozdějšího zakladatele Radia Mama, později Radia Limonádový Joe. Když jsme vymýšleli nové a nové programy, tak jsem oslovil Otu Olšaníka, hudebního skladatele, aby mi udělal jednu takovou svižnější novou znělku. On chtěl trochu přiblížit, jak by měla vypadat. „Představ si, jak někdo jede po toboganu, takovými krouživými pohyby dolů,“ řekl jsem mu. A Ota povídal: „To není špatnej název i pro ten program“. Takže jsem měl znělku, název a uvažoval jsem, co s tím programem dál. A tak jsem oslovil Tomáše Slámu, který si zase stěžoval, co všechno ho bolí a já mu povídám: „Vykašli se na to a pojď ke mně do redakce. Já mám takovej zajímavej nápad“. A on říkal: „Já už nechci bejt nikdy zaměstnanej“.
V té době se na Staroměstském náměstí stále něco dělo: tradiční jazz, lidová zábava, upoutaný balón. Napadlo nás, že bychom z tohoto prostředí mohli udělat „mikroforácký“ zábavný rozhlasový přenos. Ten se dělá nejlépe ve třech lidech: o sobě jsem věděl, mladého a talentovaného Martina Ondráčka (později rozhlasovou a televizní zpravodajskou hvězdu) jsme umístili s mikrofónem do koše upoutaného balónu a jako třetí mě napadl Tomáš Sláma. Ochotně se nechal přemluvit na jeden pořad, stejně ochotně slíbil i pozdější externí spolupráci, ale pořád nechtěl ani slyšet o nějakém trvalém pracovním poměru.
Nebudu zdržovat popisem kuriozního rozhlasového přenosu, během něhož se zejména Martin Ondráček těžko prosazoval z upoutaného balónu a záviděl nám, jak si v pauzách dole s Tomášem povídáme. To ovšem nebylo povídání, ale doslova hučení do Tomáše, aby přece jenom do „té zábavy“ šel. Dostal jsem ho nakonec tak, že jsem mu vylíčil vizi skvělého pořadu „ušitého“ přímo jemu na tělo, který se jmenuje TOBOGAN a do kterého si může zvát hosty a povídat si s nimi. Kdybychom v té době znali dnes módní výraz TALK SHOW, jistě bychom ho použili. Když kývnul, prozradil jsem mu, že už týden mám od Oty Olšaníka natočenou znělku TOBOGANU a že se pořad začne vysílat už za měsíc. Tomáš pak Tobogan vysílal až do své smrti v roce 2004. Po něm pak žezlo převzal Aleš Cibulka, a tak se Tobogan dožil už 35 let. A Tomáš? Dnes, tedy 16. dubna 2025, by se dožil 85 let, a to za vzpomínku rozhodně stojí.
