Článek
Pravidelně docházíme za dědou do nemocnice. Nejdřív jsme chodili na internu, teď docházíme do léčebny pro dlouhodobě nemocné, kde se doléčuje a intenzívně rehabilituje. Střídáme se, občas s sebou vezmu i malou dcerku, aby dědovi trošku pozvedla náladu a taky morálku: před ní se prostě nevrčí, úsměv přichází tak nějak automaticky, je tu o důvod navíc posedět na zahradě, a taky je nutno zodpovědět alespoň některé z toho miliónu otázek. Čtyřletá Anna je dědova sociální terapeutka, mají se oba navzájem moc rádi.
Zjistila jsem, že návštěva malé holčičky udělá radost nejenom navštívenému pacientovi. I ostatní se zalíbením pozorují malou, jak pobíhá po trávníku a švitoří. Nanynka si zase užívá pozornosti spousty lidí. Prostě je to pěkné.
Často je mi líto, že naše babička odešla dřív, než se mohly s vnučkou poznat. Byly by ze sebe nadšené, to vím jistě! Ale ony se na tomhle světě vysloveně vyměnily, babička zemřela o necelý měsíc dřív než se malá narodila. Prostě se minuly! Dcerce zůstala jenom fotka na prádelníku.
Nedávno jsem zažila…asi zázrak? Nebo znamení? Nebo co to vlastně bylo?
Dědu už jsme uložili na pokoji, a ještě jsem čekala na pana doktora, abych domluvila okolnosti ohledně plánovaného propuštění. Malou jsem držela za ruku, a ta samozřejmě mluvila a brebentila a šveholila, jak je jejím dobrým zvykem.
Najednou se vedle sesterny otevřely dveře, a z nich s velkými obtížemi vyšla stará paní. Myslela jsem, že už z toho vedra halucinuju: takhle přesně vypadala máma, než onemocněla! Stejný drdol, který si stáčela „přes ruku“, oči, dokonce se ukázalo, že i hlas!
Největší šok mě ale teprve čekal. „Naše babička!“ vykřikla radostně Anička. Vrhla se k ženě a uchopila ji za ruku! Ta ji šťastně hladila a smála se. „Ty moje kočičko!“ Opakovala to stále dokola, jako by se nemohla nabažit.
Dlouho jsme si pak na lavičce na chodbě povídaly. Paní byla bývalá kantorka, po smrti muže žila sama, jediná dcera jí zemřela ještě jako malá. Teď ji čeká domov pro seniory, sama už být nemůže. Propuštěni budou s naším dědou zhruba ve stejnou dobu.
Seznámila jsem je. Teď už si povídají i oni sami dva, lavička na chodbě je mezi jejich pokoji, zdá se, že je jim spolu dobře.
Připravujeme byt na příchod dědy. Jsou nutné nějaké změny, úpravy, je toho docela dost.
Dcerka spokojeně přihlíží. „A ten druhý pokoj bude pro babičku!“ vysloví najednou zcela samozřejmým tónem…
