Článek
Bertíčku, a máš čepici? Dneska je zima!“ „Ano, mami, mám, tu pletenou od tebe!“ Vysoký prošedivělý muž naznačil do telefonu polibek a ukončil hovor. „Tak kde jsme to přestali,“ usmál se omluvně na kolegu. Ten vytáhl jakási lejstra a nasadil znovu brýle. „Víte, pane doktore, mě by zajímal ten článek 2…“ Zmlknul, protože opět zazvonil telefon. Jeho protějšek se ani nepředstavoval. “ No. Mami, copak je,“ vyslovil mírně, „já teď mám jednání, teď se ti nemůžu věnovat!“ Jeho kolega zdvořile vyhlížel z okna, aby dal najevo, že nechce rušit, ale byl netrpělivý. Už čtvrtý hovor během půl hodiny. To tu budou do večera…
„Ale ne,“ říkal pan doktor, „vím, co všechno pro mě děláš, ale teď mám důležitou schůzku s kolegou, a … no s jakým, toho neznáš, já ti to všechno povím večer, až se…“ Následovalo ostré vyčítavé brebentění, které dolehlo až ke kolegovi, který pozvedl obočí. „Je to doktor Pávek z našeho odboru,“ vyslovil tlumeně muž a s omluvným úsměvem podal mobil kolegovi. „Nezlobte se, ale mohl byste pozdravit mou matku? Ona nevěří, že tu jsem s vámi, víte, jen pár slov…“
Doktor Pávek nevěřícně vrtěl hlavou. „Co jí mám říct?“ „Něco o sobě, třeba, víte, aby byla klidnější,“ omluvně se usmál pan doktor, „ona má o mě velkou starost. Jako by si nevšimla, že už nejsem malý chlapec.“ „Doktor Pávek,“ zahřímal kolega do telefonu. „Jsem spolupracovník vašeho pana syna a rád bych vás pozdravil!“ Zmlknul a poslouchal. „Ano. Šálu má taky, vidím ji na věšáku. Prášky na tlak? Ano, ty si bral ráno před poradou. Dva. Jistě. Na shledanou, milostivá paní!“ Nemáte pít studené a máte jí zavolat hned, jak tady skončíme.“ Podal mu přístroj. Robert si ho dal tak, aby nepřeslechl další zvonění, které mimochodem přišlo během dvaceti minut…
Robert je nejhodnější muž, kterého znám. Jemný, pozorný. Velmi vzdělaný, sečtělý, navíc pohledný. Ale přestože je mu už přes padesát, neoženil se, žije sám v malém bytě hned vedle bytu své matky. Ta má samozřejmě od jeho bytu klíče a může tedy k němu kdykoli vejít, což činí každou chvíli. A pokud rovnou nevstoupí, každou chvíli synovi volá. Když se nudí, když je jí smutno, když něco potřebuje, když se chce podělit o dojmy z filmu, který právě shlédla, ale hlavně když mu musí dát rady, jak se má obléknout, co si dát v práci k obědu, které vitamíny si koupit, jak přecházet na křižovatce apod..
I ona je moc hodná, vzdělaná a hezká. Celý život prožili s Robertem jen oni dva, jsou na sebe vázaní. Mají se moc rádi. Žijí jeden pro druhého. Není to krásné, takový vztah matky a syna se hned tak nevidí!
Jeho poslední vztah se ženou zkrachoval před měsícem. A přitom byl tak nadějný! Dokonce Věruška zůstala na noc. Robert se dokonce nechal přesvědčit a nechal klíč v zámku. Mamince se dopředu omluvil, že má návštěvu, takže k ní nezajde. V půl deváté večer se rozdrnčel první telefon. Robert se mamince omluvil, a zavěsil. Pak dokonce přístroj vypnul. Vzápětí zazvonil mobil, a vše se opakovalo. V devět přišlo na řadu zvonění a bušení do dveří, a to už Robert prožíval pravou krizi, protože se s Věrkou milovali a ta ho odmítala před vyvrcholením propustit ze svého sevření.
V půl desáté do Robertova bytu vnikli policisté, které zavolala maminka. Slyšela ze synova bytu podivné zvuky, rány a vzdychání, a syn se neozýval, takže o něj dostala strach…
Tehdy jsem věřila, že Robert dostal šanci. Poslední. Věrka byla dostatečně zamilovaná a dostatečně energická, aby prosadila změny. Jakékoli. Odstěhování z domu, kde bydlí maminka, například. Toužila po dítěti, a měla nejvyšší čas, stejně jako Robert. Prostě – změny byly ve vzduchu, a já jsem Robertovi přála, aby mu to konečně vyšlo…
Po nějakém čase jsem ho potkala. Neměl moc času a byl nervózní, protože mu po kapsách vyzváněly střídavě dva mobily. Moc se omlouval, určitě se mi ozve, hned jak se přestěhují, dají byt do kupy,… Zajásala jsem. Tak přece! „A kde teď budete bydlet?“ nevydržela jsem to. „Mezitím vzal telefon. “ No, ahoj mami! Tak ten koberec do předsíně už mám zamluvený, ano. A to zrcadlo teď vyzvednu. Za chviličku se uvidíme, tak to vydrž, pa, papa,“ otočil se ke mně. „Bydlíme ve stejném domě, jenom teď v prvním patře,“ prohodil. „Vyměnili jsme můj a maminčin byt za jeden velký. Máma už je přece jenom ve věku, kdy potřebuje nebydlet sama, víš. Ona se sama hodně trápila, připadala si hrozně opuštěná, tak jsem na to přistoupil.“
Byla jsem v šoku. „A co na to Věrka?“ optala jsem se nevěřícně.
Jenom smutně mávl rukou. „Věrka?“ zopakoval s povzdechem.
