Článek
Proč jsi mě nechtěla?
Nesoudím tě, vždyť nevím, co tě k tomu vedlo?
Vlastně ne, teď ti lžu. Když jsme s holkami v děcáku mluvily o rodičích, taky jsem na tebe taky nadávala. Bylo mi to líto, no! Proč nemám nikoho, kdo by za mnou aspoň přijel na návštěvu. Tos snad mohla, ne? To by mi stačilo! Aspoň na Vánoce, jako jezdila máma za Verčou Demeterovou. To byla v domově moje nejlepší kamarádka. Byly jsme si docela i podobné, tak jsme všem namluvily, že jsme sestry.
Zase kecám. To je jasný, že by mi to nestačilo! Toužila jsem po tom, aby pro mě moje máma přijela a odvezla mě domů. K nám domů! Navždycky. Copak Ti ani trochu nechybím? Nikdy jsem Ti nechyběla? Ani trošku!
Promiň, začínám mít chuť být drzá. To proto, že mi to je líto, víš. Nebrečím, samozřejmě, není mi pět let. Vlastně…Proč bych to nenapsala. Brečím. Zase. Ale to je fuk. Hlavně jsem Ti chtěla popřát k tvému svátku, tak si to užij! Tátu nemám, to už vím, ale jestli mám nějaké sourozence, tak je taky pozdravuj!
Za rok odsud odejdu. Pořád jsme si s holkami říkaly, jak se těšíme, až konečně vypadneme, ale teď se toho bojím a myslím, že holky taky, i když dělají, že ne. Všechny jsme říkaly, že hned půjdeme hledat naše maminky, ale já nevím. Fakt nevím.
Měj se moc hezky, maminko moje, pusu
Tvoje Marta
..................................................................................................................................
No co. Někdo si ji adoptoval. Nebyla ani první ani poslední. Jsou spousty lidí, kteří nemůžou mít vlastní děcka a s radostí chmátnou po nějakým tom vodloženým. Tak to je. Já teda děti mít můžu. Je ale pravda, že mám samý kluky. Docela lumpové, to musím sama říct. Ale jsou bílí. Bílí po obou rodičích. Všichni tři. Nikdo mi nemůže nic říct. Ani do očí ani za zády.
Tenkrát jsem se bála. Ten můj nešel pro ránu daleko. Vztáhl ruku na mě i na mýho nejstaršího kluka, co mám jako z prvního manželství, kdy se mu zachtělo. Prej: „Tak já nejenom že mám parohy, ale ještě od cigána!“ A že mě vykope z baráku i s klukem. Určitě by to udělal. A kam jsem jako měla jít? Chtěla jsem k rodičům, ale tam jsem nesměla. A abych to dala pryč! Jenže na to už bylo pozdě. Už jsem cítila pohyby! Ve špitále už mě odmítli. Zkoušela jsem všechno možný, co mi kdo poradil, ale dítě se nepustilo. Ale můj byl neoblomnej. „Dva parchanty ti živit nebudu!“ Řval jako pominutej. A jak bych je asi živila já? Mám s bídou vychozenou základku, úklidem asi těžko, co.
Nakonec jsem se dala ukecat. Svojí mámou, ségrou a mým tehdejším mužem. Podepsala jsem souhlas s adopcí. Hlavně ať už mám klid. Nakonec se bude mít v nějaké jiné rodině líp, že jo.
Dneska už je to dávno za mnou. Mám jinýho chlapa, do třetice všeho dobrýho, hodnýho, a s ním dva další kluky, rok po sobě. Žijeme docela klidně a spokojeně. Vlastně jsem šťastná.
Je to zvláštní. Porodila jsem čtyři děti. Všechny po porodu řvaly jak tygři. Ale ten pláč malé zněl přece jenom trochu jinak. Jako by to věděla… Že ji nechci! Je to blbost, já vím, ale na ten její pláč vzpomínám ještě teď - po sedmnácti letech. Nikomu jsem to nikdy neřekla, to se ví, byla bych za cvoka, ale je to tak.
Nikdo taky neví, že si už sedmnáct let do každýho kalendáře dělám takovou malou kytičku.
Devátýho října. V den, kdy se malá narodila…
