Článek
„Tak kdo mi zase byl na kapesníkách!“ řval otec na celý byt a vztekle prohrabával prořídlý prádelník. Tam, kde se obvykle tyčil velekomín kapesníků, nebylo ani ň. Otec samozřejmě velmi dobře tušil, která bije. I bez kalendáře věděl, co mu jeho nos, oči i kůže bolestně napovídaly: je osmého května!
Osmého května rozkvétaly - s celou naší bohatě rozvětvenou rodinou (a celkově oběma rody) celoživotně znepřátelené - trávy. Pravidelně. Bojínek, srha, a mnohé, ach, mnohé jiné… Po celé naše dětství prostě osmého. Sice už v březnu začaly operovat stromy, ale to se týkalo jenom mne a bratra, takže semo tamo nějaký ten šnuptychl zbyl, jakmile ovšem začaly trávy, to byl konec.
Teď už je to jiné, ale v době mého dětství zřejmě ještě proti alergii nebyly léky, které by se daly aspoň půl roku v kuse užívat; matně si vybavuji Xantedryl, který nám nezabíral, a Bromadryl F, který byl údajně návykový a skvěle se po něm spalo. Ten jsme ale dostávali jen zcela výjimečně: když bylo třeba jít někomu na svatbu, na pohřeb, na mimořádně důležité rande, na přehrávky, apod., prostě při příležitostech, kdy bylo vyloučeno nahlas v cca pětivteřinových intervalech frkat, kašlat a kýchat, popřípadě se zoufale drbat.
Otec samozřejmě nebyl v rodině jediný, kdo vlastnil kapesníky. Ale měl obrovské plachty, měl jich spousty, a hlavně když došlo ke krizi, byly po ruce. Přiznám se, že jsem je kradla celé dětství, kradla jsem je ve velkém a kradla jsem je ráda! Moje mrňavé kapesníčky s obrázkem, které mi moje romantická maminka neochvějně nakupovala a nutila, mě naprosto nemohly uspokojit! Z těch byl leda tak odřený nos do krve a mokrá kapsa! Dodnes nosím pouze pánské kapesníky!
Můj známý mi kdysi vyprávěl, jak v dětství místo kapesníků používal dětské plenky. Svůj nápad dovedl vpravdě k dokonalosti: nosil je prý v síťovce, aby průběžně prosychaly, což mě okouzlilo. Můj známý totiž učí na vysoké škole, je to vážný a vážený muž v obleku a s plnovousem, který odmítá léky jako škodlivé; nepochybuju, že s tou síťovkou chodí na fakultu dodnes…
My, to znamená celá naše rodina, jsme pravověrní pylaři, prachaři a roztočáři. Pak ale navíc máme každý nějakou tu specialitku, něco extra. Moje nejstarší sestra má například alergii na polystyrén a na šperky, ale pouze na některé. Stříbro jí například nevadí, ale jako holka měla zlatý prstýnek se zeleným kamínkem, který si nasazovala, když na ni přišla řada s mytím nádobí - stačilo pár minut, a byly jí malé i boxerské rukavice…
Druhá sestra má alergii na šunku, nebo spíš na nějaké koření, kterým se ochucuje, to nevím. Vidět ji, jak se zoufale škrábe na patře a v krku, stojí za to, nicméně ona je z nás na tom nejlépe: nevloží-li šunku (šunkový salám) do úst, nic jí není.
Třetí sestra má lékovou alergii, což je jeden z nejhorších losů, které si mohla vytáhnout, a alergii na latex. Natírat koupelnu začala drobná, okatá dívčina, závěrem slezlo ze štaflí monstrum, jakoby vyřezané z jednoho kusu, se škvírami místo očí a pištivým hláskem…
Bratr a já máme obrovskou skupinu našich společných agresorů: některé ovoce a zeleninu, ořechy a oříšky všeho druhu, celozrnné pečivo (ej žito, žitečko!)… Máme půvabnou historku z dětství, kdy jsme se spolu vydali ob několik zahrad na třešně. Byly to chrupky, žlutooranžové, vidím je, jako bych je měla před sebou. Po několika hrstech jsme zjistili, že už opravdu nemůžeme. Ne snad, že by nebyla chuť, to ne! Ale… nebylo jaksi kudy. Všechno, ale zejména krk a ústa nám otekly tak, že neprošel ani hlásek, ani vzduch, natož třešnička! Seděli jsme vedle sebe na větvi, z odulých promodralých rtíků nám trčely promodralé odulé jazýčky. A my smutně koukali na obsypaný strom, jako bychom už tenkrát, v těch sedmi letech věděli, že to jsou historicky poslední chrupky, které nám prošly traktem.
Oba dva máme dále alergii na hmyzí bodnutí, já také na náplast. K tomu mám alergii na naprostou většinu pracích a mycích prostředků, navíc na prakticky veškerou kosmetiku. Za celý můj dlouhý život jsem připadla na jednu jedinou řasenku, kterou jsem se mohla beztrestně nalíčit, a tu nedávno přestali vyrábět… (No, stejně mě to šminkování ráno zdržovalo.)
Možná nejbolestivější je pro mne alergie na zvířata. Nemůžu ani projít kolem okna, kde se vyhřívá černá, bílá, eventuelně černobílá kočka. Mourci a zrzci mi vadí méně, prý mají méně drolivou srst, nebo co, nicméně i oni jsou pro mě tabu. O ptačím peří ani nemá smysl mluvit, stejně tak o koních, ovcích a dalších zvířatech. Psi mi naštěstí nevadí, zatím… Než jsem si je pořídila, testovala jsem sebe i syna jak divá, doslova. U lékaře i svépomocí. Testy i opakované zaboření obličeje do psího kožichu. (K naší velké radosti a ke štěstí našich vořešic jsme oba prošli.)
Nabízí se otázka, jak jsme se mohli dožít v tak hojném počtu tak vysokého věku, že. A asi už to nějak doklepeme. I naše děti, kterým jsme věrně předali štafetový kolík, a ty zase svým dětem…
Je ale znepokojující ten posun vpřed, a to nikoli k lepšímu: zatímco můj praděda byl jediný alergik široko daleko, nesnášel kopřivy, slaměnky a statici, což řešil kloktáním a vyplachováním očí kozím mlékem, další generace postupně rozšířily řady alergiků a obohatily je o další a další alergeny i projevy téměř k dokonalosti. V konečné fázi nic moc. Od ojedinělého případu po prakticky stoprocentní účast, od kozího mléka ke kortikoidům.
No co se dá dělat, jsou horší věci na světě. A ani zdaleka nejsme jediní…
A na co máte alergii vy?
