Článek
Jako závdavek jsem požadovala, aby si nějaké to děťátko zatím, to jest než vyrostu, vzali z nějakého ústavu moji rodiče. Každé zachráněné dítě se přece počítá!
Rodiče jsem poněkud uvedla do rozpaků, neboť dětí měli opravdu hodně, zato relativně malý byt, ale moje předsevzetí nijak neshazovali, ani mi je nerozmlouvali. Stejně by neměli šanci a oni to věděli.
Vyrostla jsem tedy, počkala si na vhodnou chvíli, a začala jsem realizovat své dětské/ celoživotní plány. Vlastního syna jsem měla dostatečně vypiplaného, a navíc velmi dychtivého sourozenců. Stejně jako já, tak ani syn jsme se ve svých tužbách nelekali faktu, že kýžený přírůstek do rodiny nebude takzvaně biologický. Oba jsme chtěli pomoct nějakému dítěti, které nemá rodinu.
Hodně jsme o tom spolu mluvili. Na holčičce jsme se shodli hned, na věku později, a stálo mě to hodně diplomacie. Já jsem prosazovala dítě co nejmenší, syn naopak dívku zhruba ve svém věku, tedy v pubertě, a to bylo i na mne moc! Nakonec jsme to uhráli na věk 2- 10 let, přičemž bylo jasné, že já se budu modlit za spodní hranici, zatímco chlapec za co nejvyšší.
Požadavky jsme měli jen tak aby se neřeklo. Byla jsem přesvědčená, že které dítě nám je souzeno, to dostaneme, tak jaképak štráchy s tím… Rázem jsem byla zařazena do šuplíku tolerantní „pěstounka“ a ujištěna, že nebudu čekat dlouho. To mě potěšilo. Jak jsem byla naivní! Nekonečná šetření a školení už jsem měla dávno za sebou, a dítě nikde! Když už jsem byla rozhodnutá začít je sama aktivně hledat, zazvonil „kouzelný telefon“. Tenhle termín všichni pěstouni znají a je pro ně skoro posvátný, neb ohlašuje nový začátek hned pro několik lidí, do té doby se neznajících, kteří vytvoří novou rodinu…
Paní z Magistrátu mi oznámila, že pro mě vybrali vhodné dítě! Holčičku! Osmnáctiměsíční! Pocit to byl nepopsatelný. Zrovna jsem končila v práci. Přípravy na druhý den jsem mrskla do stolku a v rozčilení několikrát přeběhla třídu sem tam, abych se uklidnila a utřídila myšlenky. Návrh paní socky, abych někdy malou navštívila a pak opět někdy oznámila, zda ji chci, po mně stekl jak dešťovka po kachně. Teď tam půjdu! Hned!
Kojenecký ústav, kde momentálně žila moje malá, byl nedaleko práce. Pět stanic od domu k domu? Nejradši bych se tam rozběhla pěšky! Musela jsem to ale vzít přes Magistrát, kde mě vybavili příslušným papírem.
Dosupěla jsem tam v rekordním čase, do kojeneckého ústavu také. Ukázalo se, že i jinak jsem zrychlená: o tom, že už má dítě vybranou pěstounku, tam nikdo nic ani netušil. Na druhou stranu bylo snadné uvěřit, když mě viděli. Drápala jsem se dovnitř jak nedočkavý novopečený otec do porodnice. Jenom na chvilku, na chviličku ji uvidět! Ukažte mi ji třeba přes prosklené dveře! Normálně posedlá jsem byla.
Sestřička přezkoumala nabídnutý papír s rozhodnutím, že jsem byla vybraná jako pěstounka, a přejícně mě vpustila do chodby. Jenom na chvilku, jinak musím přijít zítra, až tu bude pan doktor.
Z jídelny zrovna kráčely, batolily se a nesly se na ruce jiné sestry malé děti. Všechny se po mně otočily, některé mě pozdravily, usmály se nebo mě pohladily. Jedna batolinka v punčocháčích na kšandě a flanelové košili dělala, že tam nejsem. Měla černé vlnité vlásky a velké oči. Okamžitě mi to bylo jasné. Jí také. Úkosem na mě pohlédla a … začala nepříčetně řvát!
