Článek
Stáli jsme s ostatními cestujícími tehdy na Muzeu v podchodu; z nástupiště metra nás vyhodil podrážděný hlas dozorčího stanice: pár stanic odsud skočil někdo pod vlak, pak bylo upřesněno, že to je nějaká mladá žena…
Jela jsem na pracovní schůzku a jak je mým dobrým zvykem, vypravila jsem se na poslední chvíli, takže bylo jasné, že včas nepřijdu ani náhodou. Přesto jsem dál postávala před skleněnými dveřmi a spolu s ostatními cestujícími doufala, že se stane zázrak a zdržení nebude tak velké.
Několik lidí dávalo potichu i nahlas najevo své podráždění, jedna žena nahlas sprostě nadávala. Byla dost odpudivá už sama o sobě, natož když tu takhle ze sebe dávila své sprosťárny. Řičela, že přijde pozdě kvůli nějaké „k…, která nemůže chcípnout někde v kanále, ale musí votravovat druhý“ a další líbeznosti. Byla jsem v šoku, nicméně pár lidí k mému úžasu souhlasně přikyvovalo!
Nedaleko umírala nebo už snad zemřela mladá žena. Nikdo ji neznal, nic o ní nevěděl, a nikdo ji ani nepolitoval, neřekl si - co ji k tak zoufalému činu mohlo přimět, nic takového; všichni jí tu odsuzovali a nadávali a nic tom na tom nikomu nepřišlo divné…
Moji rodiče měli na sebevrahy jednotný a nesmlouvavý názor: jsou to slaboši, zbabělci. Vždycky je nějaká možnost, všechno jde, jen se musí chtít! Měli vždy v zásobě spousty příkladů z rodiny, kdy se příbuzní ocitli v nějaké extrémně těžké situaci, ale nevzdali to, namátkou mohu jmenovat třeba pobyt v koncentráku, na onkologii, ztráta veškerého majetku…Velmi zdůrazňovali existenci východiska z jakékoli těžké životní útrapy a nutnost boje a hrdosti a v neposlední řadě bezohlednost sebevrahů vůči svému okolí, ať už blízkým, kteří je budou postrádat, tak cizím, kteří je budou „odklízet“.
Bydleli jsme nedaleko Folimanky, nad kterou se vypínal Nuselský most, takže jsem už jako malá věděla, o čem je řeč… Teprve jako hodně dospělou mě napadlo, že to mohla být rádoby prevence - kromě oněch bojovných siláků bylo v řadách předků jednoho z rodičů taky hezkých pár sebevrahů, a rodiče se báli genů a neblahé inspirace…
Jak šel čas, můj názor na sebevraždu se pomalu měnil. Poznala jsem lidi a situace, kdy jsem sebevrahy chápala. Zjistila jsem, že ono údajné východisko z každého životního maléru není až tak žhavé. A nejednalo se ani o slabochy ani o bezohledné lidi, každopádně ne o takové, které by snad někdo mohl nebo měl odsuzovat nebo je proklínat! A že je hřích vzít si sám život? A když jsem před lety onemocněla, moje životní pocity byly takové, že sebevražda coby nástroj k ukončení utrpení mi nepřišla ani zdaleka tak absurdní, bezohledná nebo jinak nepřijatelná, jako když jsem byla zdravá, jako lidem, co jsou zdraví…
Ta mladá žena, kvůli které tehdy nejelo metro, trpěla těžkou poporodní depresí. V inkubátoru v jedné porodnici měla extrémně nedonošené dítě se špatnou prognózou; neunesla to zoufalství, a když se takhle vracela z jedné neutěšené návštěvy novorozenecké JIPky, zatmělo se jí- v hlavě i před očima- a … skočila.
Lituju všechny, kterým život přinesl takové strádání a smutek, že je nemohou unést a že jim nebylo možno pomoci. Jen tak pro nic za nic se člověk nezabije. Nemyslím si, že by po smrti museli spočinout za zdí hřbitova, ať už pomyslně nebo doslova, jak tomu bylo dřív. Tam by měli ležet ti, kteří o nich mluví ve zlém.
