Článek
Dodnes jsem byla úspěšnější já, teď jsem však konečně prohrála. Všichni jsme prohráli. Definitivně.
První flašku jsem našla v Alešově skříni. Chtěla jsem mu uklidit vyžehlená trika a něco vzadu vadilo. Zašátrala jsem a vytáhla lahev: Hruškovice! No ne, to jsou mi věci, kroutila jsem nad tím nálezem hlavou a trochu se smála. Přišlo mi to zábavné, flaška v hadrech! Jako malá jsem vždy před Vánoci hledala dárky. Že by to byl dárek? Překvapení pro mě? Divné. Hruškovici jsem zastrčila zpátky a pustila ji z hlavy.
Když jsem o pár dní později chtěla vrátit žehlicí prkno zpět do komory, musela jsem se shýbnout, abych si udělala místo, a co tam neleželo, jako moje známá láhev! „Co tu děláš,“ oslovila jsem ji, „jak ses sem dostala?“
Byla poloprázdná. Tady normálně straší! Vzala jsem láhev a vydala se ke skříni. I tady byla Hruškovice. Skoro prázdná. Nějak mě přešel smích. Dám je obě do lednice, rozhodla jsem se, a až přijde Aleš, zeptám se ho, co to má znamenat. Už tam je rum do vánočního pečiva, můžou si spolu pokecat.
Z pokecu sešlo, rum z neznámých důvodů absentoval.
Udělalo se mi špatně…
Nekonečné dohadování. Scény. Hádky. Trapasy. Lhaní. Vybrané dětské kasičky. Dluhy. Sliby. Křik. Láhvemi prošpikovaná domácnost. Jako by ji prolezli červi! Celo rodinná hra na schovávanou. Už ne domov. Naše dvě dospívající děti v tom všem. Otec, jejich Bůh, kamarád, ochránce, jejich táta zmizel. I můj Bůh, moje životní láska, můj muž zmizel. Zůstal jenom ubožák, který by za frťana prodal duši.
Tahle dovolená všechno rozhodne. Aleš se nechal uprosit námi třemi, že to zkusí. Říkáme tomu, že se táta rozhodl a my ho ve všem podpoříme. Nejprve zkusí sám abstinovat. Když to nepůjde, přihlásí se na léčení. My všichni ho budeme všemožně podporovat.
První večer v pronajaté chatě ve znamení euforie. Nedal si ani pivo, šeptá mi vítězně malý Aleš a dcerka září.
Druhý den přinesl mlčení. Klid před bouří? Třetí den už jenom řev a hádky. Třískání vším, co je po ruce.
Pak podvečerní projížďka na kole. „To mě vždycky uklidní, pohyb, to mi udělá dobře!“ říká muž a já pocítím nával naděje. „Tati, a můžeme jet s tebou?“ Alešek i Lenička nadskakují radostí a běží ke kůlně, kde jsou uložená kola.
Aleš si nás cize změří. „Ne. Pojedu sám.“
Vrací se za tři hodiny. Je potlučený do krve, a tak nějak schlíplý. Je tak opilý, že není jasné, kdo na kom jede – on na kole, nebo kolo na něm.
Jde se rychle převléknout do pokoje, zatímco my s dětmi zůstáváme zaraženě stát v kuchyni.
Zaražení a poražení.
Jdu za mužem do pokoje. Právě se snaží nacpat velkou zelenou plochou láhev do stolečku pod televizorem. Strašně se lekne, takže celkem v klidu beru Becherovku a jdu nahoru do ložnice. Kam ji mám schovat?
Nakonec ji dám do kabely s rozpleteným svetrem. Zamknu ložnici a jdu k dětem k venkovnímu stolu.
Mlčky a unaveně na sebe zíráme přes velký talíř s domácími chlebíčky. Nikdo ani nezvedne ruku, aby si vzal.
Zvedne nás až rána a tříštivý zvuk střepů, dopadajících na zem.
A pak ještě jedna rána, větší a hrozivější. Uslyšíme nářek.
Na schodech leží Aleš. Je všelijak pokroucený. Očividně má bolesti, ale v pořezané ruce pevně svírá Becherovku a zbytek rozpáraného pletení.
„Jdi do prdele, Lenko,“ říká mi nenávistně, když mu ji páčím z ruky. Opakuje to několikrát, ještě když ho nakládají do sanity: „Jdi do prdele!“
Nikam chodit nemusím. Už tam dávno jsem. Jsme tam všichni.
Teď budu muset pro změnu najít cestu ven.
Jestli tedy nějaká existuje…
