Článek
Jinak se divili úplně všichni, včetně jejího manžela. „Ty ses dala na lepší cestu?“ optal se laškovně. „Dala jsem se na tu nejlepší cestu!“ odvětila, a opravila posunutou čokoládovou pětačtyřicítku na svém dortu. „Jsem těhotná!“ oznámila všem rozzářeně.
„No jistě, že si to hodlám nechat,“ odpověděla podrážděně na udivenou otázku své sestry, potažmo víceméně všech přítomných, kteří si netroufli položit ji nahlas. „A neříkejte mojí dceři „TO“ – je to neslušné a neuctivé! Pokud ji chcete oslovit, což ovšem můžete, říkejte jí jménem: jmenuje se Michalka!“ Marcel, její muž pomalu položil sklenku na ubrus a ztěžka dosedl do křesla. „Tomu říkám překvápko,“ hlesl zjihle.
Kamila s Marcelem měli přímo ukázkové manželství. Brali se ještě na škole, pár měsíců po svatbě se jim narodil malý Marcel, dneska dvaadvacetiletý mladý muž. Přestože chtěli další děti a dělali pro to pomalu psí kusy, Marcel zůstal jedináčkem. Kamila se s tím nikdy docela nesmířila, ale nijak nezatrpkla. „Nemůžu mít úplně všechno,“ komentovala to odevzdaně. „Mám skvělýho chlapa, hodnýho kluka, práci, která mě baví – nebudu nenažraná!“
„Já už snad budu v přechodu,“ komentovala před časem nevrle nečekanou poruchu cyklu, právě když jsem byla na návštěvě. „To už je podruhý!“ To může mít i své výhody, ne?“ pokusila jsem se ji povzbudit historkou, jak jsem se v létě týden toužebně koukala na moře. Z pláže… „To bych teda neřekla,“ zavrčela, “ je mi blbě jak psovi!“ „Hele, a nejsi… náhodou…“ Vyjelo ze mě. Vytřeštila na mě oči. Letěly jsme do lékárny pro test a pak jsme seděly na vaně a očima posunovaly ručičky budíku. Výsledek byl POZITIVNÍ! Světlíkem se vzápětí rozezněl dvojhlasý radostný výkřik…
Pak ovšem následovalo docela napínavé období. Kamilin gynekolog její radost ani v nejmenším nesdílel, naopak na ni hleděl, jako by se pomátla. „Víte, kolik vám je?“ zeptal se ostentativně. A pak: „Uvědomujete si to riziko?“ A ještě jednou to zopakoval při další návštěvě, když Kamila odmítla žádanku na amniocentézu. „Stejně bych nešla na potrat, tak co to budu dráždit!“ vysvětlila stručně a doktorovi poklesla ruka s papírem na stůl. „Jak myslíte. Jak myslíte!“ Pronesl chladně.
„Není mi třiadvacet jako tenkrát, ale jsem zdravá a cítím se dobře a snad ještě nevypadám tak staře,“ začala Kamila vyjmenovávat svoje argumenty. „Marcel jakbysmet! A kotrmelce s ním může dělat malej Marcel, když by na to přišlo“. Jediná já jsem souhlasně přikyvovala. Oslava probíhala poněkud rozpačitě, a hosté odešli nezvykle brzy.
Marcel si nechal vyložit, proč se to dozvídá tak pozdě, vyslechl od Kamily doporučení lékaře, nad kterým rázně zavrtěl hlavou, a pak se taky rozzářil. „Tak Michalka,“ opakoval dokola. „To je hezké jméno! Ale říct jsi mi to mohla! Mohl jsem se těšit o pár měsíců dřív!“ „A nebo bát, utrousila směrem ke mně Kamila, a já souhlasně přikývla.
Teď je Kamila v sedmém měsíci. Zatím vše v nejlepším pořádku. Cítí se dobře, vypadá dobře. Je sice celou dobu na rizikovém, ale to jenom z opatrnosti. Všichni kromě mě, jejího muže a syna, na ni hledí jak na cvoka. Nebo přinejmenším na hazardéra. Ale ona záři- vždyť se jí splnil sen!
Jo, a fakt to bude holčička!
