Článek
Den začal docela obyčejně a tramvaj, kde jsem byla svědkem kouzelné proměny několika mladých chlapců, byla také obyčejná. Dva kluci na dvojsedačce hned vedle prvních dveří, dva naproti za řidičem. Mimo ně rovněž značné množství ostatních cestujících, dost z nich postarších. Jeli jsme tzv. „hřbitovní trasu“, tj. po Vinohradské třídě. Pěkné počasí standardně vybídlo k návštěvě drahých zesnulých a jarní úpravě hrobů.
Chlapci byli silně na ránu. O nějakém pouštění starších nebyla vůbec řeč, ale hlavně svými debatami nadějně aspirovali na nějaký ten výchovný akt ze strany okolo stojících. Ale na to už nedošlo. Místo toho přišlo KOUZLO.
Prvními dveřmi nastoupila stará žena s chodítkem na kolečkách. Zkušeně bleskově vymrštila svůj stroj nahoru, pak se chytla madel po obou stranách dveří, a sotva přibyla do vozu a rozhlédla se, zářivě se usmála. „Mládenci,“ spustila trochu udýchaně, jak jí prve zmohl ten krůček, „moc vás prosím, pusťte mě sednout, nebo tu snad padnu.“ A znovu se usmála. Mladíci, všichni čtyři najednou, vyskočili. Stařenka jednoho z nich pohladila po ruce. „Děkuju vám pěkně, hoši,“ děkovala všem, a kluci, kteří prve hlučně hovořili o trapných a hlavně obtěžujících nájezdech prehistorů na krchov, přičemž se titulovali vykastrovanými býky jak na běžícím pásu, jaksi zjihli. Ten šetrně pomohl staré paní bezpečně usednout, druhý jí přisunul její vozítko, další uchopil jejího zřejmě manžela pod křidýlkem a rovněž ho usadil. „Tak, tak, mládenci,“ děkoval pán vděčně, „rodiče vás dobře vychovali!“
Najednou v tramvaji panovala dobrá nálada. Paní se svěřila, že jedou navštívit svého syna. Mladíci chápavě pokyvovali, a když vyšlo najevo, že syn odpočívá právě na hřbitově, okamžitě starému páru začali kondolovat, byť se ukázalo, že s třicetiletým zpožděním, což ale starouškům nijak nebránilo v důstojném přijetí jejich soustrasti. „Bylo mu jenom o pár let víc, než je právě vám, „vyprávěla paní smutně i odevzdaně, když tu najednou přišla nemoc.“ Oba staroušci pokyvovali hlavou. „Měli jsme jen toho jednoho, Jiříka.“ „Vole, ty seš taky Jiří!“ okomentoval to svérázně a vzrušeně jeden z kluků, a dotyčný to horlivě zopakoval: „Jako já!“ Paní na něj něžně pohlédla. „Ano. A taky jste pěkný mladý muž a taky určitě tak hodný, jako byl ten můj. Ale vás čeká pěkný a dlouhý život, a vaše rodiče hodně radosti! To vám všem ze srdce přeju!“ vyslovila slavnostně jako nějaká sudička.
„A už jsme brzy tady!“ Začala se sbírat ze sedačky. Kluk Jiří ji starostlivě podepřel, odbrzdil kolečka chodítka, urovnal tašku s kyticí v jeho úložném prostoru a ostatní hlaholili své pozdravy. Chybělo málo a starou dvojici by vynesli až na chodník, a možná až k hrobu jejich nebohého syna!
Nakonec se tak nějak rozpačitě vrátili zpět mezi nás. Mávali a ťukali na sklo okna, aby to kouzlo ještě jen tak nezmizelo. Ti dva nemávali, protože nemohli. Paní se držela řídítek a její muž se zavěsil za její loket. Tak spolu cupitali ke hřbitovní bráně a pořád se nadpozemsky usmívali…
