Antologie Smečka: Objevte rozmanité příběhy vtahující do hlubin strachu!

Vítejte ve světě, kde se věrné oči psů mění na okna do temnoty, a jejich štěkot v děsivé varování. Antologie Smečka (2024) vás zavede do hlubin hororu, kde čtrnáct českých autorů nakladatelství Golden Dog a zahraniční spisovatel Mort Castle přinášejí příběhy, zkoumající temnou stránku lidské a psí duše. V následující recenzi vám představím povídky, kde se zdánlivá náklonnost mění na hrozbu, a pod maskou přátelství se skrývá nevyzpytatelná hrůza.

Povídka T. Kadečkové vhodně otevírá celou antologii. Příběh nás zavádí do časů minulých, kdy města objížděly cirkusové soubory, předváděly akrobatické kousky, znetvořené lidi nebo zázračné léky na všechny možné neduhy. Autorka, známá svým vytvářením originálních fantastických světů, nás v příběhu „Panoptikum doktora Marrowa“ zavádí do alternativní reality, což poskytuje čtenářům unikátní pohled na její styl psaní. Povídka nás ihned vtáhne do děje, a je těžké se od ní odtrhnout. Příběh o matce nesmířené se svou rolí pečovatelky o syna, jenž jí uvadá v náručí, je opravdu skvěle exponovaný. Nabízí napětí, avšak zasloužil by si více prostoru.

Petr Boček, zkušený archivář, je v oblasti hororové literatury autor, kterého nelze přehlédnout. Často experimentuje s mysteriózními a bizarními prvky žánru hororu. Tématem jeho díla „Příchod vyvoleného“ jsou množírny a finanční chamtivost. Boček má talent na výborné vykreslování postav, a to jak kladných, tak záporných. Příběh se ubírá podle předvídatelných osnov, které vyvrcholí v masakr. Tématem díla jsou množírny a finanční chamtivost. Motiv psa byl v této povídce vzat a jednoduše využit ke spokojenosti čtenářů.

Nelly Černohorská se pustila do psaní textu, který je velmi jednoduchý a připomíná creepy pasty či příběhy vyprávěné u ohně. Její styl psaní je příjemný a autorka v něm projevuje značnou zručnost, avšak obsah postrádá originalitu a jiskru, což mě osobně dost zklamalo.

„Lajka se vrátila“ je napsána v čtivém stylu s autorovým osobitým ironickým humorem. Povídka čerpá inspiraci ze skutečného pokusu sovětského profesora Brucheněnka a je obohacena originálními prvky, které autor přidal. Kocábovo uchopení psího tématu je dominantou celé povídky a děj je vybudován opravdu svědomitě a logicky. Nicméně závěr působí jako krok zpět, a osobně bych byla ráda, kdyby autor tento konec raději vynechal.

Psychedelická a tajemná témata Ludmily Svozilové se prolínají všemi jejími texty. Autorka zde popisuje postavu protivného důchodce, který slouží jako terč pro místní mládež. Vyprávění se zpočátku poněkud vleče a čtenář brzy odhalí pointu příběhu. "Kříženec"nenabízí příliš mnoho zapamatovatelných momentů. Měla jsem pocit, že se L. Svozilová úplně nedokázala do textu ponořit a že nedosáhla úrovně, kterou si sama nastavila ve svých předchozích dílech.

Povídka „V šeru svírání“ se hororu dotýká pouze zlehka. Pechův styl je velmi vzletný a poetický. Příběh se zaměřuje na tragédii v nejmenované vesnici a na dva mladé milence, kteří se snaží uniknout z místa bez perspektivy a příležitosti pro lepší život. Autor píše chytlavě a s ponurým nádechem, čímž dodává bezútěšnou atmosféru do jinak nikterak originální zápletky.

Jestli Karin Novotná v něčem vyniká, tak je to velice autentický popis povah puberťáků. S hlavní protagonistkou Bárou se mnozí čtenáři ztotožní a ušklíbnou se nad myšlenkovými pochody a jednáním, které je jim už vzdálené a přesto blízké. „Azurit“, je příběh odehrávající se na pomezí skutečnosti a temnější alternativní reality, obohacený o prvky fantasy. Povídka je svižná a balancuje mezi hororem pro náctileté a dospělé. Čtenáři však mohou být zklamáni rychlým a předčasným závěrem. Osobně mám dojem, že „Azurit“ měl potenciál být rozsáhlejším textem, od něhož se nakonec upustilo.

Co se stane, když se spojí editor Jiří Sivok a nakladatel Martin Štefko? Výsledkem je neobvyklý příběh o frustrovaném nakladateli Štěpánovi. Povídka, která začíná slovy: „Štěpán byl nasraný,“ se nese ve svižném tempu s výrazným stylem J. Sivoka. I když může vyprávění některé čtenáře odradit, příznivci drsnějšího hororu se u něj mohou dobře pobavit. Dílo funguje jako sarkastická metafora, která se zdá být přímo zaměřena na M. Štefka, a doufejme, že se nejedná o autobiografii.

Nejděsivější horory často vycházejí z realit. K. M. Houfková se pustila do zpracování příběhu o spisovatelce, která je ve svých letech odhodlána napsat něco víc než jen brakovou literaturu. Její cílem je vytvořit opravdový román, který zasáhne široké publikum. Příběh o odhodlání a touze je emotivní a dovede čtenáře přesně tam, kam autorka zamýšlí. „Na konec cesty“ v sobě nese silné poselství, plné strachu a bolesti. Osobně si nejsem jistá, zda se povídka hodí do antologie, ale pokud ji přečtou čtenáři, kteří obvykle nevyhledávají hororový žánr, bezpochyby si autorku díky jejímu dílu oblíbí.

Tomáš Marton využívá pro svůj text zázemí rodiny a nalezeného psa s velmi podivnýma zlatýma očima. V povídce se autorovi daří držet napětí a bez zbytečných úhybek a květnatých popisů jít přímo na věc. Celkově je nápad čtivý a čtenář se může často ptát sám sebe, kam se děj bude ubírat. Konečná pointa mě osobně zklamala a to pro svou jednoduchost. Připomnělo mi to opět strašidelnou historku od ohně. „Pes se zlatýma očima“ má však úžasný nájezd, takže by se dalo říct, že se jedná o vytuněnou povídačku od táboráku, která opět osloví zejména nečtenáře hororu.

„Afík“ může být společně s „Psím životem“ opět hůře stravitelná povídka. Oba texty jsou brutální a „Afík“ jde ještě kousek dál. Pojednává o domě plném lidí závislých na drogách a alkoholu, žijících od dávky k dávce. Uprostřed tohoto chaosu vyrůstá malý chlapec, jehož dětství ho nedokáže uchránit před znásilňováním, bitím a hladem. Nepříjemná atmosféra, vykreslující absolutní bezmoc dítěte uniknout z toxického prostředí, je ohromně skličující a krutá. M. Pospíšilová Karasová podává živý obraz zvrácenosti, a stejně jako chlapec prožívá strach z autorit, je i čtenář zajat autorčiným vyprávěním a nucen číst až do konce. Přesto vrchol vyprávění působí zbytečně samoúčelně. Náhlá změna v chování postav vystupňuje děj pouze proto, aby mohla autorka z čtenáře vytěžit maximum emocí. Tento prvek, podle mého názoru, dílo nepřirozeně narušil a zbytečně mu ublížil.

Pokud někdo v antologii vybočuje, tak je to Michal Březina. Povídku postavil na korespondenci mezi Bohumírem Hrdličkou, pracujícím pro Týdeník Jirmanov a bývalým operativcem Leopoldem Daňkem. Oba muži společně probírají podivný kriminální případ a skrz zprávy se čtenář dozvídá, co vše se stalo. Styl psaní v podobě dopisování není tak častý a přináší do antologie osvěžující prvek. Zápletka je promyšlená a vyústění nabízí otevřený konec, což rozesmutní milovníky akčního zvířecího hororu.

Český čtenář se mohl již setkat s autorčinou románovou trilogií o Benediktu Klausnerovi, který si odskočil i do „Smečky“ vyřešit záhadu Čertovy rokle. Jako znalec prvního románového dílu o likvidátorovi pojistných událostí, nedokážu plně posoudit, jak „Případ Čertovy rokle“ funguje na případného neznalce. Možná mu sem tam něco unikne, a nebo jej nakopne k přečtení celé série. Autorka má krásný styl psaní, je čtivý a vtahující do prostředí, které nám připravila. Podobně jako T. Kadečková, i V. Fiedlerová umí polapit čtenářovu pozornost svými kulisami a příběhem, takže se v jejím vyprávění cítíte jako doma. „Případ Čertovy rokle“ nabízí dobře budovanou detektivní a duchařskou povídku, která dokáže vyvolat mrazení v zádech.

Další dílo ve spolupráci autorů L. Vavrečky a P. Krejčíka se odehrává v malebných italských Benátkách. Toto nejkouzelnější město na vodě a ráj pro romantiky je v jejich podání zahaleno stínem a legendou o Rochovi. Hlavní postavy, Karel Gustav a Gianna, skrývají každé zvláštní tajemství, a jakmile se jejich cesty zkříží, příběh se může ubírat úzkými benátskými uličkami k mystickému vyvrcholení. S „Benátským morem“ si čtenář konečně užije kousek cestování. Povídka využívá zahraniční prostředí, které je skvěle zasazeno do jinak prostého vyprávění. Kombinací všech těchto prvků se „Benátský mor“ stává velmi působivou atmosférickou povídkou.

Reklamní tahák "Smečky"v podobě zahraničního spisovatele Morta Castla přinesl antologii značnou prestiž. Autor, který v České republice publikuje pod hlavičkou Golden Dog, přivedl čtenáře do Mexika a do světa psích zápasů. Pomsta, jako silný hnací motor, je ústředním motivem jeho poměrně uspěchaného textu. Osobně mi styl psaní a využití španělštiny příliš nevyhovovaly. Zatímco úvodní povídka antologie nabídla slibný začátek, závěr může být vnímán jako hořká tečka.

„Smečka“ je podobná histogramu. Některé díla jsou opravdu nadstandardní, zatímco jiná se pohybují níže. Nicméně, Jiří Sivok odvedl dobrou práci při výběru povídek i autorů a seskupil různorodé povídky s ústředním motivem psa, aby nebyly pouze drastické, duchařské nebo mysteriózní. Tímto způsobem je „Smečka“ schopná oslovit širší čtenářskou obec, vyvrátit předsudky o hororu jakožto žánru a přitáhnout nových čtenářů, kteří se během čtení některých děl budou rádi bát.