Sex s měkkýšem nebo dětské noční můry? Sbírka Němý křik vás donutí řvát

Autorka v jedné knize zpracovává drsná témata, a to se svojí detailní popisností a spisovatelským umem. Přestože každé dílo poskytuje něco jiného, lze v knize najít podobnou tématiku a motivy.

Sbírka (nakladatelství Golden Dog) se často zaměřuje na psychologická dramata. Postavy jsou svírány vlastními strachy a traumaty. V příběhu Štěstí je předložená celkem otřepaná zápletka psychiatra a záhadné pacientky. Ač už je téma jakkoliv vyčpělé, má kouzlo a dá se z něj neomezeně těžit.

V závěru však začínají převládat popisy nad atmosférou a dějem a pointa se vytrácí bez uspokojivého konce. Podobně jsou na tom texty Den, kdy zemřela naděje nebo Pravda je tam někde. V prvním zmíněném textu se nešetří utrpením a psychickým rozkladem zajatého vojáka, ale v závěru se příliš spoléhá na to, že si čtenář domyslí vše, co nebylo řečeno. Na to ostatně doplácí i druhá jmenovaná povídka.

Pokud se řekne Madla Pospíšilová Karasová, příznivci ponuřejší literatury si vybaví i její novelu V pekle jsme všichni Hébert. Titul svou syrovostí a motivem o týraných dětech zasáhl mnohé. I v Němém křiku jsou děti postaveny do centra dění a znovu cílí na city.

Balonek ke štěstí je poutavé vyprávění z pohledu uneseného chlapce. Čtenář pociťuje odpor a potřebu nějakým způsobem zasáhnout a zarazit to pomalu odvíjející se zlo. V těchto nepříjemných vodách M. Pospíšilová Karasová opravdu plavat umí. V porovnání s předchozími kousky je Balonek ke štěstí úderný. Ví, kam směřuje a co má předat. Dílo silně připomíná román Telefon od J. Hilla, zejména tísnivou atmosférou, bezvýchodností a důrazem na dětskou naději a prvky magie. Text je velmi mrazivý v nepříjemných detailech, které jsou s chladnokrevnou lehkostí vsazované do textu.

Dětská postava se objevila i v Malá růžová teniska. Tady se spisovatelka však skrz dítě zaměřila na nejintenzivnější strach rodičů – a to, když se dítě ztratí. Historka je dobře napsaná, ale postrádá více prostoru, aby mohl zaujmout víc než jen lehkým hororovým pohlazením.

Někdy má každá matka pocit, že na všechno zůstává sama. Pokud to však vezmeme doslovně a představíme si, že se svými dětmi zůstaneme na světě vážně sami, dostává tahle myšlenka úplně nový rozměr. Tam za tou duhou je dystopie pojednávající o silné vůli ženy nejen přežít, ale zvládnout udržet naživu i své děti. Tam za tou duhou na to jde hodně zeširoka. Autorka nechává hrdinku řešit na krátkém úseku mnoho věcí, a tak celkově dílo nemá tu podstatnou hloubku. Chvílemi není zřejmé, co přesně chce sdělit.

Další povídka, která měla skvělý úvod, byla Preventista - jejíž inspirace je patrná pro všechny fanoušky jisté televizní série. Spisovatelka bravurně nastiňuje denní rutinu – dril – a silně vtahuje do vyprávění skrz prostředí výzkumů a zneužívání lidí s nadpřirozenými dary. Zápletka se rozrůstá, přijímá další zajímavou vedlejší postavu. Dokonce až tak, že vytlačuje hlavní charakter do pozadí. Nově ustanovený hlavní hrdina však nakonec zmizí a vrací se původní.

Podobný problém vytracení dějové linie se objevuje i v Zrůda z č. p. 52. Tam jsou pro změnu z ničeho nic utlumeni detektivové. Líčení sledující postaršího muže a jeho životní problémy startuje jak uragán. Je očividné, že jeho psychiku nenarušují jen nenadálé chmury. Přestože není snaha přijít s originálním tématem, čte se to velice dobře až oddechově.

Kde si už ale neoddechnete? V Poslední den na Zemi se čtenář seznamuje s událostmi očima malého chlapce, opouštějícího nejen domov, ale i Zemi. Dívá se na zmenšující se planetu a utápí se ve vzpomínkách na starý život. Pokouší se srovnat se situací tak, jak jen to v dvanáctileté hlavě jde. Neboť na zelenomodré planetě umírají lidé, systémy se hroutí a mrtvoly není kam dávat.

Tato kratší záležitost jednoznačně patří k těm nejlepším ve sbírce. Je nabitá akcí i emocemi, autorka se vyvarovala hluchých míst a skvěle vystavěla prostředí, které by se rozhodně mohlo vydávat za prolog do rozsáhlejšího díla.

Stejně tak jako Polibek Venuše. Povídka také decimuje lidstvo, avšak prostřednictvím mimozemské rasy. Jeden by si pomyslel, že si to nakonec stejně zasloužíme. Ale na to už myslela M. K. Pospíšilová v Lovec monster. Příběh o světě, kde není kriminalita, je zajímavou sondou do společnosti, přizpůsobující se i nejšílenějším nápadům vrchnosti. Spisovatelka opět nešetří ani literární charaktery, ani nás.

Dílo se zamýšlí nad tím, zda je v pořádku oplácet zlo zlem, především v trestním právu. Častěji však tuto úvahu převálcují popisy případů, se kterými se aktéři seznamují, a je to skutečně plejáda zvěrstev. Nosná myšlenka tím trpí a bohužel se nedočkáme ani nikterak zajímavého konce.

Pokud však setrváte u sbírky delší dobu, narazíte na Můj miláček Lisa. Úvod je maličko těžkopádný, ale pak se rozvine skvělý děj s velice bizarními a erotickými prvky. Milovník plžů a mlžů, obdarován vysokou inteligencí, si začne hrát na Boha a své mazlíčky geneticky upravovat, aby se s nimi mohl milovat i fyzicky. V tomto směru se autorka vyřádila a symbióza člověka a mlže je skvělá. Měkkýšům jsou přidávány lidské vlastnosti a v jistých momentech jsou tak situace v ději úsměvné. Můj miláček Lisa je tak korunou Němého křiku a myslím si, že zanechá na každém silný dojem.

Němý křik nabízí kombinace několika žánrů. M. K. Pospíšilvou můžete poznat v různých polohách psaní. Co se Madle Pospíšilové Karasové nedá upřít, je profesionální práce s textem. Její slovní obraty a vyobrazení jsou famózní.

Titul obsahuje povídky s převážně neoriginálními zápletkami. U některých textů můžete nabýt dojmu, že vlastně nemají vyvrcholení. Ze subjektivního hlediska hodnotím knihu jako průměr. Osobně jsem očekávala díky nastavené laťce z Héberta něco úplně jiného. Spousta tvorby na mě působí teprve jako rozepsaná literární práce.

Pro ty, kterým nevadí velice otevřené konce, je Němý křik dobrou volbou. Kniha připomíná švédský stůl – někdy ochutnáte to, co vám nechutná, jindy vás překvapí kousek, co potěší váš mlsný jazýček.