Kde je víra, je i řád aneb Práh: Mezi půlnocí a ďáblem

Spisovatel Petr Urban (1985) je po vzoru své matky učitelem. Mimo práci se také věnuje divadlu a poezii. Objevil kouzlo i v deskových hrách a larpu (z anglického Live Action Role Play, česky hraní rolí naživo). V roce 2024 pod značkou Epocha vydal svůj první román Práh : Mezi půlnocí a ďáblem.

Příběh Petra Urbana čtenáře přivádí do města, které přežilo válku a zformovalo se pod novou vírou a řádem. Obyvatelé vnímají město jako poslední baštu, neboť za hranicemi Práhu existují jen Dálky, území nikoho. Lidé tedy odvrátili tvář od nezmapovaných míst a v područí Evangelií a jejich pochybné víry žijí pospolu uzavřeni na místě, kde jsou kastováni, kontrolováni a v případě potřeby likvidováni.

Pozorný čtenář již na prvních stránkách poznává známé prostřední Prahy. P. Urban vytvořil k matce měst alternaci oplývající nekonvenční křesťanskou vírou. Dostáváme se do ponurého světa, kde jsou si lidé rovní a někteří ještě rovnější. Kde panuje obava z lidí nakažených virem Mal-3, jenž jim propůjčuje výjimečné vlastnosti, které nejsou pro vládnoucí třídu kýžené. Přestože Malefici, jak jsou nakažení nazýváni, žijí jako ostatní, vykonávají i povolání jako doktor nebo policista, jejich společenské postavení je viditelně znevýhodňováno. A Evangelia pracují na tom, aby hrozba v podobě Malefiků zmizela.

Hlavní děj se odehrává v prostředí, které může svými krátkými, údernými kapitolami a ponurým prostředím připomínat komiksové město Sin City. Je kladen důraz na popisování atmosféry, politické a společenské nálady ve městě. Kulisy jsou vystavěny tak důkladně, že se v Práhu zabydlíte a chcete se procházet uličkami, navštěvovat bary a především se ke knize potřebujete vracet k dalšímu průzkumu. Mnoho knih tento aspekt postrádá, ale v Práhu se to povedlo opravdu skvěle.

Jak si ovšem stojí samotný příběh? Autor vsadil na vyprávění střídající různé časové linie a perspektivy. Čtenář se však může cítit přehlcený díky kombinaci dynamiky a mnoha postav. Práh je rozjetý automobil, který nerespektuje v obci 50km/h, a tak se řítíte po silnici a míjíte osoby s jejich osudy jednu za druhou. V knize se řeší hned několik spletitých příběhů a otevírají se témata traumat, hledání vlastních identit a mezilidských vztahů. Petr Urban své charaktery líčí surrealisticky a velice lidsky. Je možné si charaktery oblíbit i nenávidět, ale i těm nenáviděným je možnost porozumět.

Román je vystaven odlišně, než je zvykem. Pozorujete aktéry, můžete se rozhlížet okolo sebe a dokonce nakouknout i za roh mimo řádky. Co ale ten hlavní příběh? Kam se poděl? Autor se dotýká citlivých témat jako je segregace a naplno vykresluje náboženství jako nástroj k tomu, aby lid poslouchal. Přesto je ústřední zápletka unylá a bez života. Nemá potřebný náboj, nenutí čtenáře hltat stránku za stránkou. Zápletka je přítomná jako taková nutná položka.

A přesto je Práh dílo, které je výborné a funguje díky svému prostředí a životu obyvatel. S výrazným prvkem víry, do které je třeba proniknout, zažijete skvělý a často smutný zážitek plný odhodlání, slabosti a potřeby uspět. Osobně si myslím, že Petr Urban plánuje s Práhem více, než je jedna kniha a proto rovnou nevsadil na zápletku jako takovou.