Článek
Den Země, který je každý rok 22. dubna, by nám měl připomínat, že ta naše planeta sice dokáže vydržet hodně, ale my lidi devastujeme přírodu v míře neúnosné. Jen to moc nechceme vidět. Všude kolem nás to kvete, máme radost z toho, že zima je za námi, i mě to dělá radost. Díky tomu, že nejsem tak úplně nejmladší a těch zim a jar jsem viděla hodně, si uvědomuju, že kdysi byly šeříky až po začátku května a i ty ostatní květiny vykvétaly tak nějak později. Toho sněhu bylo taky víc a v zimě víc mrzlo.
Přírodu jsem měla ráda už jako holka. Hodně jsem se toulala po okolí města a poznávala a sbírala různé rostliny, zejména ty jedlé. Když máte něco rádi, tak vám není jedno, když se to ničí. Jako dospělá jsem pak byla u ochránců přírody, což bylo fajn, ale jaksi málo. Celý týden jsme chodili do práce, žili běžným způsobem života a o víkendech jsme to zachraňovali na různých akcích při kroužkování ptáků a podobně. Připadalo mi to zoufale málo.
Někdy v té době jsem viděla na internetu videa, kde lidi budovali zahrady, tvořili něco společně a evidentně je to bavilo. A objevila jsem pojem permakultura.
Permakultura vznikla v Austrálii, jejím autorem je Bill Mollison a jeho žák David Holmgren. Austrálie je plochá suchá země, kde se dřív než u nás projevovaly škody na životním prostředí způsobené průmyslovým zemědělstvím. Inspirací je například les, který vyžaduje minimum práce ale s každým rokem je bohatší a je v něm víc organické hmoty. Porovnejme to s konvenčním polem, kde se snažíme vytvořit umělé prostředí, kde roste jen jedna plodina, kterou navíc potřebujeme ochránit před škůdci a chorobami. Je pravda, že na poli nám vyroste víc jídla, ale za jakou cenu? A je vždycky nutné to dělat tím průmyslovým způsobem na obrovských plochách? Je to jediný a nejefektivnější způsob?
Pokud máte zemědělský podnik se stroji a za vedenými postupy, tak je jasné, že jakákoliv změna, byť i prospěšná přírodě, může ohrozit ekonomické výsledky a tím, že podnik zkrachuje, tím ničemu moc nepomůže. Ale na malém pozemku, třeba na zahradě, kde nejsem existenčně závislí na tom, co vypěstujeme, tam si můžeme dovolit trochu experimentovat.
Pak jsem objevila českou permakulturní organizaci a zapojila se do ní, díky čemuž jsem objevila spoustu lidí s podobným vnímáním a smýšlením. A zjistila jsem, že permakultura je mnohem víc, než jen pěstování na zahradě. Je spíš životní filozofie, kdy se snažíme neničit svět víc než je nutné, i když přitom chceme naplnit své potřeby. Pěstování na zahradě je ekologický způsob, jak naplnit svoji potřebu jídla. Ale těch šetrných způsobů, jak si opatřit potraviny je víc, třeba nákup od místních farmářů. A těch potřeb máme taky víc. Takže tahle filozofie se mi pak začala šířit i ostatních oblastí a já začala přemýšlet nad tím, jakou kosmetiku používám, odkud jsou potraviny, které kupuju, jaký dopad má moje oblečení na přírodu nebo jaký problém jsou plasty v přírodě.
Brzo jsem si uvědomila, že okolní prostředí není jenom příroda, ale i lidi. Jasně, že se k nim chovám slušně a ohleduplně. Tedy k těm, kteří jsou někde poblíž. Ale co když si koupím tričko, které šily děti někde v Asii? Mobil, kde jsou drahé kovy, o kterých vůbec nevím, jak je lidé těží a tuším, že by se mi to vůbec nelíbilo. Nebo banány, u kterých bych ráda věřila tomu, že se nestříkaly jedovatými chemikáliemi a že za ně farmáři dostali slušně zaplaceno. Za tím vším jsou taky lidi, jen jsou příliš daleko, než abych přímo viděla dopad svých činů a nákupů. Navíc zkuste se vzdát mobilu, který mi poskytuje možnost pracovat a být v kontaktu s přáteli a s rodinou.
Jak z toho ven? Neznám jednoduchý recept. Ale znám spoustu relativně malých činů, které můžu dělat. Můžu toho míň kupovat. Pokud mám v bytě spoustu věcí, které ani nevyužiju, tak nejspíš nakupuju moc. Nebo můžu jíst míň masa. Hlavně uzenin a podobných věcí, které ani pro zdraví nejsou nic moc. Můžu kupovat víc lokálních potravin na farmářských trzích, tím podpořím místní farmáře a nejspíš dostanu i čerstvější zeleninu. Můžu si část potravin vypěstovat.
I kdybych měla pochybnost, jestli tyhle drobné činy mají nějaký vliv na životní prostředí, tak rozhodně mají vliv na to, jak se cítím. A je pravděpodobné, že v něčem můžu inspirovat i lidi kolem sebe. Nejspíš tak nezachráním celou planetu, ale prospěju tomu malému kousku, na kterém žiju - svojí zahradě, rodině, obci nebo komunitě.
O dost větší šanci na významnou změnu máme tehdy, když se spojíme. Permakultura umí spojovat lidi. Může to začít na zahradě, kdy si vypomůžeme při stavbě chatky nebo sázení stromů. A pak se ty společné aktivity můžou přelít i větších projektů. Třeba zabráníte kácení starého lesa nebo podpoříte místního farmáře nebo založíte komunitní zahradu.
Letošní den Země má jako téma Naše síla, naše planeta. A myslím si, že to znamená sílu mě jako jednotlivce stejně jako moc, kterou máme, kdy se spojíme do skupin. Pravda, bylo by jednodušší sedět večer u piva a nadávat na to, jak jde všechno do kopru nebo psát na sociální sítě negativní komentáře. Ale to mě nebaví. Než poslouchat různé ty negativisty a pesimisty, tak jdu zasadit nějakou kytku. To mi na duši udělá daleko líp.
