Článek
Slovinsko je malá země na jihu Evropy, jeden ze států, které dříve - ještě za komunistické éry - tvořily Jugoslávii, což byla oblíbená dovolenková destinace. Díky sousedství s Itálií to taky bylo místo, kudy se dalo z komunistického východního bloku utéct na Západ.
Mně do Slovinska zavedla příležitost. Příležitost zúčastnit se mezinárodní kurzu, který se navíc konal na ekologické permakulturní farmě na venkově, tedy daleko od turistických center nebo velkých měst.
Několik dní před plánovaným odjezdem jsem zjistila, že ve Slovinku jsou rozsáhlé povodně. Měli jsme starost, zda se akce vůbec bude konat a zda bude možné dojet na místo. Měla jsem koupenou jízdenku na autobus z Prahy do Lublaně, odkud jsem dál chtěla jet vlakem. Záběry rozvodněných řek a sesuvů půdy vypadaly hrozivě, ale ve skutečnosti jsem na své cestě žádné známky problémů neviděla. Dálnice na Lublaň byla průjezdná v pohodě a moje vlaková trasa vedla místy, kterým se velká voda vyhnula.
První, co mě okouzlilo, byly hory. Alpy. První autobusová zastávka ve Slovinsku byla v Bledu, což je vstupní místo pro turisty, kteří chtějí do hor, Ale i samotný Bled stojí za návštěvu, je tu nádherné teplé jezero s ostrovem a hrad postavený vysoko na skále. Jen to na mě působilo jako hodně turistické město, což mě poněkud odrazuje.
Pak jsme dojeli do Lublaně. Lublaň je krásná. V centru Lublaně je trojice mostů přes řeku Lublaňku, hned vedle sebe, všechny jsou pro pěší a navazují na nábřeží, tržnici a Prešenovo náměstí. Trochu mi to připomínalo Karlův most v Praze, kde je také spousta turistů a atrakcí pro ně. Trojmostí - tedy trojice mostů - je sice kratší než Karlův most, odhaduju to tak na dvacet až třicet metrů, ale na obou stranách na ně navazují pěší zóny, takže vzniká příjemné klidné místo, kde nemusíte ostražitě sledovat, odkud se na vás vyřítí auto. Viděla jsem historické obrázky, na kterých po prostředním mostě jezdila auta. Bez aut je to mnohem klidnější a pohodovější.
Chtěla jsem navštívit botanickou zahradu, která je volně přístupná, neplatí se v ní vstupné. To se platí ve skleníku, ale tam jsem se nedostala, protože jsem přišla do zahrady příliš brzo. Chtěla jsem totiž ještě stihnout dům Jože Plečnika, slovinského architekta, který působil ve 20. a 30. letech dvacátého století i v Praze. Na pozvání tehdejšího prezidenta T.G. Masaryka přijel do Prahy, aby se podílel na úpravách Pražského hradu. Jeho dílem je také kostel na náměstí Jiřího z Poděbrad. Plečnikův dům nebo spíš komplex domů se mi moc líbil. Plečnik nejdřív jeden dům koupil, ale pak si na pozemku postavil stavbu podle svých představ, která se spíš podobá věži, a uvnitř je zařízení tak, jak to bylo za architektova života. K domu náleží zahrada, kde pěstují zeleninu a dokonce tu mají včelí úly, ty tedy byly prázdné, bez včel, zřejmě jsou opravdu jen ukázkové.
Velký dojem na mě udělalo Art Centrum Metelkova, což je soubor domů, které původně obsadili anarchisté a squateři, ale ti ho zároveň zřejmě zachránili před demolicí. Dnes jsou domy barevně ozdobené a turisté si je sem chodí fotit.
Když jsem si před cestou zjišťovala informace o Slovinsku, překvapilo mě, jak moc toho s nimi máme společného. Třeba to, že oni i my jsme byli součástí Rakousko-Uherska a samostatnost jsme získali až po první světové válce. Nebo to, že mají písmena s háčky, jako je š, č, nebo ž. Ř je tedy naše specialita, to ve slovinštině nenajdete. Dokonce i naše jazyky vykazují určitou podobnost. Když Slovince posloucháte, tak jim sice příliš nerozumíte, ale u psaného textu možná aspoň odhadnete, o čem to je. Hodně podobností jsem objevila, když jsem začala zkoumat mluvnici slovinštiny. Ať už jde o skloňování podstatných jmen nebo časování sloves, tak jsou si ty naše jazyky v mnohém podobné.
