Článek
Miluju letní večery, kdy se úmorné horko se zapadajícím sluncem změní na příjemné teplo, dá se sedět venku, popíjet nebo pojídat něco dobrého a povídat si s přáteli. Když pak se objeví ještě někdo s kytarou a schopností hrát stokrát ohrané písničky, které můžeme společně zpívat, je to dokonalé. V takové chvíli si uvědomuju, jak málo toho vlastně potřebuju ke štěstí. Když máte kolem sebe lidi, kteří vás mají rádi takové, jací jste, když na nikoho nepotřebujete dělat dojem, pak se život zdá jednodušším a spokojenost je na dosah ruky.
Proč se vlastně v životě tak stresuju? Některé starosti jsou skutečné a neměli bychom je bagatelizovat - když jste nemocní, bez práce nebo se vám hroutí rodina, tak je fakt těžké cítit se šťastní. Ale někdy ty starosti nejsou až tak obrovské, jen se tak jeví, když se zaměřujeme jen a jen na ně. Na co se soustředíme, to roste. Minimálně to roste v našich představách, v našem vnitřním světě. Když budu stále jen řešit, že mám třeba křivé nohy, tak si možná vůbec nevšimnu toho, že mě moji blízcí obdivují za to, že jsem v něčem jiném výjimečná. Třeba mám hezký hlas nebo skvěle vařím nebo umím zabavit děti. Nebo jsem prostě jen milá a příjemná a lidé se se mnou cítí dobře. Vypadá to obyčejně, ale možná jsou to přesně ty kvality, kvůli kterým mě lidé rádi vidí a s potěšením nám udělají místo u stolu nebo okolo ohně.
Když občas chodím po obchodech nebo na mě někde vykouknou reklamy, tak to vypadá, že naše potřeby jsou nekonečné a neukojitelné, že nikdy nevyděláme tolik, abychom je uspokojili, že se vždycky objeví něco dalšího, co budeme chtít nebo potřebovat. Právě z tohoto neustálého tlaku plyne stres. Je rozdíl mezi skutečnými potřebami, které lze naplnit, a mezi touhami, které se stále stupňují a narůstají. Když máte hlad, tak vám stačí určité množství dobrého jídla. Když jste rozežraní, tak budete hledat stále nové a nové chutě a požitky a nové a nové delikatesy.
Ty hezké večery okolo stolu nebo ohně s přáteli mi připomínají, že štěstí není ve věcech a majetcích, ale v lidech. Zejména v těch lidech, které nepotřebujete nijak ohromovat nebo na ně dělat dojem. Slyšela jsem, že prý lidé nejraději utrácí za své blízké. To asi dost přesně ukazuje, v čem vnímáme hodnotu a co nás naplňuje. Jsou to vztahy k lidem, daleko víc než k věcem.
