Článek
Mám vztek. Kdosi mi nedorazil na domluvenou schůzku. Sedím v kavárně a čekám. Zpráva žádná. Ani po mém dotazu, kde sakra vězí. Nic, ticho. Narůstá ve mně nelibost. Nejde jen o to, že ztrácím čas. Jde o ten pocit, mě někdo nerespektuje, že plýtvá mým časem. Není to úplně racionální. Ten člověk totiž obvykle chodil včas, pokud měl zpoždění, tak poslal zprávu. Takže je pravděpodobné, že se mu stalo něco mimořádného a že mi napíše později. Přesto ve mě narůstá vztek. Nejde jen o ztrátu času, jde i o ten pocit, že mě někdo nechává čekat, že nerespektuje můj čas, že si mě vlastně neváží.
Ok, káva dopitá, zvedám se a odcházím. A moje naštvanost jde se mnou. Cítím ten vztek a vnímám, jak ovlivňuje můj pohled na okolní svět. Ale mám nějaké vychování, tak ho dusím v sobě. Doslova dusím. Když se mi do cesty připlete auto nebo paní s kočárkem, v duchu kleju a hrubě nadávám. Pomáhá to? No vlastně asi jo.
S tímhle vztekem přicházím domů. Čeká mě počítač, měla bych se pustit do nějaké práce. Jenže ten vztek mi brání přemýšlet. Co s ním? Jak se ho zbavit? Mohla bych do něčeho praštit nebo kopnout. Jenže jsou to moje věci, nechci nic rozbít. Mohla bych si zanadávat nahlas. To by třeba šlo. Zjišťuju, že já, slušně vychovaná a vzdělaná žena si ulevuju výrazy, které by prý žena neměla ani znát, natožpak používat. No konečně je mi líp. Napadá mě, že ta hrubá a sprostá slova a nadávky jsou vlastně v jazyce hodně důležité. Umožňují nám vypustit páru, uvolnit napětí, dát průchod vzteku, když nás naštve něco, na co nemůžeme přímo zaútočit.
Takže teď už jen zbývá dát tomu zážitku nějaký smysl. Například v tom, že ho popíšu. Třeba pro ty lidi, co si myslí, že vztek k ženám nepatří. My ženy se dokážeme naštvat úplně stejně jako muži. A zejména nás dovede rozpálit doběla poznámka typu: nevztekej se, nesluší ti, nebo žena má být jemná a chápavá.
V některých situacích prostě naštvané jsme a pokud ty emoce nezpracujeme, tak zůstanou uvnitř a budou vybublávat ven postupně. Znáte ty věčně naštvané postarší dámy, které pomlouvají, nadávají a nic jim není dobré? Takové se asi nenarodily. Ale možná v nich pracuje ten vztek, který musely v životě často potlačit, aby naplňovaly tu správnou ženskou roli.
Zatímco se tady rozepisuju o tom, co a proč mě naštvalo, tak mě ten vztek postupně opouští. Je dobré, když o svých emocích máte s kým promluvit, ale to jsem zrovna dneska neměla. Ale zjistila jsem, že psát je taky dobré, i to umožňuje urovnat si myšlenky a zbavit se napětí.
