Článek
Druhý srpen je letos dnem, kdy lidstvo vyčerpalo všechny zdroje, které dokáže příroda za celý rok obnovit. Takže od teď žijeme jaksi na dluh - bereme si z přírody příliš mnoho a drancujeme ji. Toto datum se sleduje už od sedmdesátých let jak na národních úrovních, tak i na úrovni celosvětové. Pokud si myslíte, že Evropa a zejména Česko jsou v tomto směru vzorní - třídíme, recyklujeme, sázíme stromy … - pak vás nepotěším. Pro Česko ten den nastal už 12. dubna! Rádi bychom viděli problém někde jinde, u někoho jiného, třeba v Africe, kde se sice rodí příliš mnoho dětí, ale také tam žijí značně šetrněji než my - méně toho spotřebovávají, pěstují si vlastní jídlo, produkují méně odpadu apod.
Tento den se počítá už od 70. let, to je dost dlouho na to, abychom viděli nějaké pozitivní změny. Třídění a recyklace odpadů, bioznačky, úspornější využívání surovin, obnovitelné zdroje energie, zateplování budov, nakupování v sekáčích, fotovoltaika a další prospěšné činnosti se ale ještě dostatečně neprojevují, naopak se den vyčerpání přírodních zdrojů posouvá na stále dřívější datum, jak je vidět z tabulky na stránkách organizace, která toto datum počítá. Zdá se mi, že jisté „zpomalení zhoršování“ tam trochu vidět je.
Příroda a planeta nemá pusu a nedokáže se ozvat. Ozývá se vlastně až se zpožděním, když kolabují systémy, na které jsme po generace zvyklí. Třeba právě k těm příšerným letošním vedrům zcela jistě přispěla klimatická změna. Nebo nám začnou hynout lesy. Nebo se objeví škůdci, kteří u nás nejsou obvyklí. Nebo neporostou věci, které jsme zvyklí jíst.
Chováme se jako rodina, kde už v srpnu jsou utracené všechny peníze, které vyděláme za celý rok. Označili byste to za rozumné chování? Rozhodně ne. Ale na planetární úrovni se tak chováme. Proč?
Rodina je poměrně malá skupina lidí, což znamená, že každý v ní má dost velký vliv. Když jeden z členů začne vydělávat dvakrát tolik nebo naopak přestane vydělávat, významně se to na chodu rodiny projeví. Ta zpětná vazba je tu rychlá a zřetelná. Takže když něco pozitivního uděláme, tak je to taky hned vidět.
Když ale uvažujeme o velkých skupinách lidí - stát, světadíl nebo celé lidstvo - pak se naše činy můžou jevit jako nepatrné a nicotné. Když se dnes vzdám svého řízku, udělá to nějakou významnou změnu? Neudělá. Něco si odepřu a dopad bude mizivý. Není divu, že lidé rezignují a chovají se dál stejným způsobem i přesto, že víme nebo tušíme, že se věci nevyvíjejí dobře, že se ženeme do průšvihu.
Je z toho pak jakýsi rozpor - víme, že bychom se měli chovat ekologicky, ale zároveň nevěříme tomu, že máme vliv. Mít v sobě takový konflikt, to je nepříjemné a stojí nás to energii. Ale omezovat se kvůli planetě, to se zdá nepatrné a u většiny lidí to jako důvod neobstojí.
Jak to udělat, abychom se mohli chovat ekologicky a přitom neriskovali, že se nám naše okolí za tyto snahy vysměje? Potřebujeme si najít svůj vlastní důvod, proč určité změny dělat. Např. když se rozhodnete omezit maso, pak vaším důvodem může být to, že fazole, kterými se dá maso nahradit, jsou několikanásobně levnější a také neobsahují tuk, takže jsou užitečné tehdy, když si hlídáte váhu. Když se rozhodnete omezit nakupování slazených nápojů v plastových lahvích a místo toho si dělat vlastní „ledový“ čaj, tak důvodem nemusí být jen ochrana životního prostředí, ale i to, že lít do sebe přeslazené vody je drahé a nezdravé. Když si pořídíte zahradu nebo truhlíky na balkón a začnete si pěstovat zeleninu, je to radost a je to způsob, jak získat levně kvalitní jídlo. Když si začnete nosit vlastní hrnek na kafe místo toho, abyste si ho nechali nalít do plastového, tak si mimo jiné víc pochutnáte, protože kafe z plastu není nic moc.
Ano, znám lidi, pro které je péče o planetu argumentem ke změně a třeba i omezení sebe sama. Ale většina lidí potřebuje vidět pozitivní dopady toho, co dělají, na kvalitu vlastního života.
Ta určitá strnulost, ten odpor měnit něco, to je do značné míry žádoucí, protože tím chráníme ten způsob života, na jaký jsme zvyklí. Ze všech stran na nás útočí vlivy, které se nás snaží k něčemu dotlačit. Ať je to reklama nebo tlaky od šéfa, manžela, rodičů nebo učitelů. Jak bychom mohli žít, kdybychom těm tlakům nedokázali odolávat?
Čím větší tlak, tím větší protitlak. Chcete-li někoho někam dostat, je lepší ho tam přilákat než dotlačit. Nejsem velkým příznivcem strašení lidí, jakkoliv hrozná situace může být. Obvykle lépe funguje, když nabídnete něco pozitivního. Nějaké východisko, možnost akce, něco, co umožní lidem být spíš součástí řešení než součástí problému.
Na výše zmíněném webu, který každoročně zveřejňuje to nemilé datum, jsou i návrhy, jak situaci řešit. Zarhnují oblasti jako je jídlo, města, populace, energie nebo bydlení. Jedna z myšlenek se týká dopravy ve městě. Kvalitní a levná veřejná doprava může snížit potřebu jezdit po městě autem, což prospěje planetě, ale také to zlepší kvalitu života ve městě. Dalším důležitým tématem je rostoucí populace. Samozřejmě není možné zakazovat lidem, aby měli děti. Ale ne každé dítě je na světě vítané, např. pokud je výsledkem násilí nebo se narodí příliš mladé matce nebo do rodiny, kde už je víc dětí, než dokážou uživit. Pokud jde o jídlo, pak jedním z největších problémů je vyhazování jídla - což je ale i drahé, takže omezit plýtvání je nejen v zájmu planety, ale i naší vlastní peněženky.
Řešení existují, jen je třeba si připustit, jak zle na tom jsme. Nezavírat před současným stavem oči a hledat řešení, která aspoň o trochu zlepší situaci.
Odkazy:
https://www.overshootday.org/
https://public.tableau.com/app/profile/globalfootprintnetwork/viz/EarthOvershootDay_16887582384220/EarthOvershootDay
