Článek
Kdo se dožije sedmdesátky a více let, má tu výhodu, že může srovnávat historii, kterou zažil, se současností, v níž žije. Říká se tomu zkušenost.
V mém mládí nebyly mobily, počítače, tedy ani možnosti internetu. Celé mé dětství se obešlo bez televize. To si dnešní děti ani představit neumí. A já zase těžce chápu pojmy jako youtuber, Facebook, Instagram, TIK TOK a mnoho dalších. Mladí lidé často pohlížejí na ty staré pohrdavě. A staří zase kritizují ty mladé. Lidé vůbec rádi zobecňují a užívají slova jako všichni, nikdo… Jedová slova, která hází lidi do jednoho pytle. V každé věkové skupině jsou lidé nadaní, chytří, hodní atd., ale také hloupí, nevzdělaní, protivní atd. Stejně tak to platí o genderové skupině. Můžeme prohlásit, že všechny ženy jsou špatné řidičky nebo že všichni muži neumí přebalit malé dítě? Jistěže ne.
Jsem psycholog a nedostatek empatie, taktu a tolerance poznám. Jak by řekl klasik „A o tom to je.“ Vysoké sebevědomí se někdy skrývá za neschopností a nevědomostí. Jakmile je sebevědomí takové osoby otřeseno, nastupuje msta, zloba, nenávist, prostě řečeno - nic dobrého. A teď se nabízí otázka : co použít ze své genetické výbavy – útěk nebo útok? Zřejmě podle dané situace, já takový střet vnímám jako poznání toho, s kým mám tu čest. Někdy má cenu se bránit a vysvětlovat, ale někdy je to marné a není nutné plýtvat zbytečně svou energií. Je tolik jiných kreativních možností k využití svého potenciálu a času.
Z psychologie známe pojem patologický vztah – to je vztah nefunkční, udržovaný osobami, které jej neumějí přerušit z různých důvodů. Takový vztah ničí, trápí, neslouží, ale trvá. Strach ze změny, nechuť jít jinou cestou může souviset s obavami, zda změnu zvládnu, ale také i s leností a jistou životní setrvačností. Je známo, že změny nemilují staří lidé, chtějí dožít ve známém prostředí, v tom, co dobře znají a čemu rozumí. Jestliže je to znak stáří, pak ale proč se vyskytuje i u mladých lidí ? A jsme zase u základního tématu. Vlastně mají staří a mladí ( schválně nevymezuji roky ) mnoho společného a měli by se navzájem obohacovat tím, čím disponují, spojit zkušenost s elánem pro dobro každého rozhodnutí i činu. No jo – utopie. Ale proč nebýt idealista alespoň na malou chvíli…
Zpověď řidičky
Jsem řidička. Tedy přesněji – vlastním řidičský průkaz. Vlastním ho již padesát let. Nesedím za volantem ráda, řídit automobil pro mne znamená námahu. Couvání vnímám jako trest těžkého kalibru. Zaparkování do úzce vymezeného prostoru se zásadně vyhýbám. Ale- podržte se, ráda překračuji dovolenou rychlost. Na dálnici se občas nechám unést představou, že jsem skvělý řidič a málokoho nechám, aby mě předjel. Ba – už se mi stalo, že jsem si ješitně i zazávodila. A neujel mi, hňup jeden. Mému Suzuki věřím až dětinsky a odvážně vjedu i do sněhové závěje anebo projedu cestou necestou typu off road. Nejhůře se projevím ve městě, pro špatnou orientaci většinou bloudím. Mé Suzuki už se mnou zažilo mnohé. Svoz kamenů z lesa, rally ve sněhové vánici, dopravní nehodu a spálenou spojku, když jsem možnosti vozidla přecenila. Dobré je, že se na mne autíčko nezlobí a slouží mi již patnáct let.
Orientace a dezorientace
O ženách se obecně traduje, že mají horší orientační smysl než muži a instruktoři v autoškole by mohli vyprávět. Na pokyn zahněte doprava vynervovaná řidička zahne ausgerechnet doleva. Já mám sice pravolevou orientaci pod kontrolou, ale orientační smysl v prostoru žalostně nízký. Většinou najezdím za volantem více kilometrů než je nutné, neboť bloudím. A to se podržte – i ve svém rodném městě. Proč sečtělá vysokoškolačka s doktorátem, mnoha zkušenostmi a ve zralém věku selhává v této oblasti. Není to o tom, že bych se nesnažila, nedávala pozor, kam jedu a kudy mám jet, anebo že bych snad zapomněla, kam jsem chtěla jet. To ne. To není ten pravý důvod. Vlastně stále hledám příčinu mého selhávání, asi chybí nějaká důležitá buňka v mém mozku, tedy nabízí se vývojová porucha. Je to normální, když po vstupu do obchodu v nákupním středisku nevím, odkud jsem přišla, zda zprava nebo zleva . Na výletě v cizím městě se ztratím zcela určitě. Orientovat se na plánku města nebo na mapě ? Zapomeňte. Bez průvodce ? Nikam. Moje odvaha riskovat však není nijak omezená. Klidně se vydám, kam potřebuji bez ohledu na nebezpečí, které hrozí v důsledku mé neschopnosti. Vlastně se nic neděje, nakonec do cíle vždy dorazím. Jen místo za deset minut mi to trvá třeba hodinu. Též je to finančně nevýhodné, benzín podražil. Na povolání taxikářky bych se tedy opravdu nehodila. Říkáte, pořiď si GPSku. Naučit se ji používat je pro mne jako udělat státní zkoušku z logiky. Hm, neuvěřitelné, avšak bloudím i s GPSkou.
Nu nezbývá než to brát jako bezva dobrodružství…
Co teprve, když zabloudíš v Americe !
Kdepak dobrodružství. Hrůza je to ! ( Ale o tom až jindy.)
