Článek
Batoh menších rozměrů nazýváme batůžkem. Může někdy pojmout více než velký batoh. Záleží, co do něj vložíte. Taková různá zamyšlení , tedy myšlenky člověka myslícího jsou někdy těžší než si myslíte. Mám batůžek malinkatý, ale zato značně napěchovaný. Chceš-li nahlédnout do mého batůžku, obrať stránku a jsi v něm. Kritika je přípustná, neboť povídky nepsal renomovaný spisovatel, nýbrž obyčejná ženská, která ráda hází své zážitky, myšlenky a pocity na papír. Papír je úžasný vynález, neprotestuje a vše snese.
Na hradě
Průvodkyně hovoří o historii hradu. Procházíme prostorami, které na nás čiší chladem středověku a ryzostí historie. Náhle se ocitáme v teplejších prostorách, kde na stěnách visí obrazy, je zde výstava obrazů současného malíře. Jsme s maminkou z tzv. výtvarné rodiny, vrháme se k obrazům, zajímá nás tvorba. Ostatní lidé ze zájezdu však obrazovou výstavu ignorují, postupují do dalších místností, to jen my dvě s maminkou málem zdržujeme postup prohlídky. Chudák autor, myslím si. Bezmála čtyřicet lidí prošlo kolem jeho díla bez úcty, někteří téměř bez povšimnutí. Výtvarné umění je nezajímá. No, alespoň mají zájem o historii, jestliže navštívili hrad, utěšuji se.
Malá pražská povídka
Výlet do naší matičky Prahy se vydařil. Procházíme se po malebné staré Praze a konverzujeme. Hovoříme naším slezským nářečím, jak jinak. A protože jsme senioři a sluch už neslouží jako zamlada, mluvíme hezky nahlas. Ať to nemusíme opakovat, že jo. Vedle nás postávají Pražáci, slyší naši řeč, koukají na sebe a pak prohlásí : “ Asi Maďaři “. Druhá příhoda nenechá na sebe dlouho čekat. Jinde nás otipovali zase jako Ukrajince. Neznámá mluva – aha, Ukrajinci. To byla voda na náš mlýn, sranda musí být. Sem tam jsme prohodili slovo z ruštiny ( z té jsme přece povinně maturovali ), a tím jsme potvrdili původ z východu. A světe div se – v jednom dni třetí příhoda. Praha je vážně zajímavé místo a Pražáci tak všímaví. Stále hlasitě mluvíme “ jak nám zobák narost“, sedíme v zahradní restauraci, dáváme si předražené jídlo a spolustolovníci nás chvíli poslouchají… a pak se odvážně zeptají : „Where are you from ? Do you speak English ? “ Bez mrknutí oka odpovídám s cizineckou výslovností : „My umíme cesky, to je krásna jazyk. My jsme ze země Kajkaj Nobo“. Je vidět, že se tazatelé stydí, jelikož nevědí, kde se tato země nachází. Vysvětluji : „Naše země je na sever a východ od Praha velká jako Slezsko. Vy neznat ? Hledat na mapa.“ Pražák na to pohotově : “ Jo, to si vyguglíme. Jakže to je ? “ KAJKAJ NOBO. Paní si název zapsala. No možná to dodnes hledaj…..
Neztrať kreditku
Vstupem do penze jsem si slíbila, že skoncuji se svým dynamickým životem a nastolím pohodu, klídek, žádný spěch. Člověk míní, život mění. Jako správný důchodce jsem se ihned přihlásila do senior klubu. Tam přece patřím. Máme v našem městě tak skvělý klub, tolik možností vyžití, že se fakt divím, proč někdo váhá s přihláškou. Jednou z takových krásných aktivit klubu byl jednodenní výlet do Polska. Jsem dost impulsivní člověk, většinou se chystám na poslední chvíli, avšak tentokrát – v rámci toho, že se polepším – na výlet jsem se pečlivě připravila den předtím, nikoli ve zmatku těsně před odjezdem. Nezapomenout vzít mobil, doklady, peníze, svačinku, vyjet z domova včas, ať nejsou nervy….Odjezd autobusu od magistrátu… Přijeli jsme tam , světe div se, jako první, zaparkovala jsem své auto na parkovišti před magistrátem, ještě tam bylo všude prázdno. Libovala jsem si, jak to vše zvládám v pohodě a klidu. Sedíme v zájezdovém autobuse a sousedka se ptá : “ Kde parkuješ ?“ “ No tady před magistrátem. “ “ Ale tady můžeš parkovat jen 2 hodiny a ne celý den ! “S hrůzou koukám ze vzdalujícího se autobusu na své nešťastně umístěné autíčko. A bylo po náladě. Kolik asi zaplatím na pokutě ? Spolucestující mě utěšují : “ Když je to poprvé, tak ti to třeba prominou. “ Jenže to není poprvé. Už mají na mne zápis z nedovoleného parkování před obchodem, když jsem jednou nedovoleně nakládala nákup, měla jsem ho prý donést až na vzdálené parkoviště a ne si tak ulehčovat život. Tenkrát ten policajt říkal, že příště to bude za dva tisíce korun. No to se mi ten výlet pěkně prodraží. Myslím, že mě ani tak neštvala ta možná pokuta jako to, že jsem tak blbá a neinformovaná. Neznalost neomlouvá. Několik hodin mi v hlavě kolovaly špatné myšlenky a kromě toho lilo jako z konve, chladno bylo, surové zahájení podzimu.
Ále – nenechám si přece zkazit výlet. Sotva jsem se dala trochu dohromady, vtom mi volá kamarádka a prý – kde jsi, my tu všechny na tebe čekáme. A to jako proč ? Ách – já měla být na oslavě narozenin s kamarádkami. Já na to úplně zapomněla. Výčitka - ty jsi dala přednost výletu před námi - ta zamrzela. Jak se mi to mohlo stát ? A do toho lije a lije, procházka v deštěm promočené Wisle, už mi voda čvachtá v nevhodně zvolených střevících, déšť nabral šikmý směr dopadu, a tak jsem, ač pod deštníkem, mokrá i na těle. No jo, vždycky se všechno nepovede. Hlavně když je konec dobrý. Výlet sice neproběhl tak pohodově, jak bych si představovala, ovšem asi jsem dítě štěstěny. Po návratu – mé autíčko nemá botičky ani lístek od městské policie za stěračem, pokuta snad nebude. Kamarádce jsem vše vynahradila, už se nezlobí.
Dál jde běžný život. Jdu si nakoupit, u pokladny zjišťuji, že nemám platební kartu ani dostatečnou hotovost. Trapas. Prodavačky jsou laskavé, nákup mi schovají do zázemí a já jedu domů hledat kartu. Není. Prohledávám kapsy oblečení, třikrát vyklopím kabelku, nevypadla mi snad někde v autě ? Ne, karta se propadla do země. Zajela jsem do obchodu vyzvednout nákup a zaplatit hotově. Celý zbytek dne jsem hledala kartu. Ono se řekne – rychle ztracenou kartu zablokovat, ale jak se to dělá ? Pomohl mi zeť, ale vždy se velice stydím, že ho musím žádat o pomoc, s počítačem opravdu nejsem moc kamarád. Nejprve zjistit, jestli už nemám z účtu odběr nežádoucím návštěvníkem, tedy případným zlodějem. Karta zablokována, to se mi ulevilo. Jsem v bezpečí. Stává se mi, že k prozření a nalezení řešení dojde náhle ve spánku. Také se tak stalo. Pane Bože nebo svatý Petře, prosím, pomozte mi najít moji visa kartičku. A vtom to přišlo : přece jsi měla kartu na výletě v Polsku a používala jsi jinou peněženku určenou na polskou měnu! Vystřelila jsem z postele jako šíp a ejhle – karta je na světě ! Znáte ten pocit, když vám spadne kámen ze srdce ? Byla to pecka, kámen jak skála a úžasná úleva. Opět si slibuji, musíš se opravdu polepšit. Neznáte nějakou polepšovnu pro seniory ?
Tvarůžkové story
Mám syna Petra, který se usadil v Americe. Spoustu nového se naučil, avšak zůstaly mu staré chutě domoviny. Stále miluje svíčkovou na smetaně, vepřo knedlo zelo, určité druhy sladkostí, ale hlavně tvarůžky.A tak vždy cestuji za synem s kufrem plným jeho oblíbených potravin jakož i balíkem čistě bavlněných ponožek ( jiné jeho nožky nesnáší), a ty prý v celé USA neseženeš. Však u nás je koupíš taky jen vzácně ve vybraných obchodech. Moje pátá cesta do USA se nevymyká zvyklostem, vezu 2 kg tvarůžek, 10 bonboniér Taťána, 5 nuget arašídových, 20 párů ponožek.…Moje cestování obvykle doprovází značná úzkost, aby vše dobře dopadlo. Není jednoduché cestovat přes oceán. Především musíte mít vízum a takovou tu elektronickou ESTU zařídíte pouze přes internet, a to, jak jistě chápete, je pro sedmdesátiletou důchodkyni téměř nepřekonatelný problém ne-li horor. Říkala jsem si, když zvládneš jiné věci, tak tohle musíš také. Co jinému trvá hodinu, mě trvalo několik dní. Vyplňovat dotazníky v angličtině není má silná stránka, samozřejmě jsem to zvrzala a omylem přes zprostředkovatele zaplatila trojnásobný poplatek než je běžné. Dobrá zpráva je, že jsem si procvičila svůj stárnoucí mozek. Jelikož doba je zlá, ve světě vládne covid-19, moje cesta musela být odložena o 2 roky a stejně i pak jsem musela projít torturou testování, očkování a rouškování. V roce 2021 vás bez otestování na covid do letadla nepustili a v roce 2022 jste museli doložit, že jste plně vakcinováni. Ovšem když jsem se už o tom zmínila, je tu řada nelogických nařízení – musíte mít do 24 hodin provedený test Pfizer, ale výsledky testu se dostaví někdy až za 2 dny a jen celá cesta do Colorada trvá 24 hodin, a tak než dojedete do cíle, test je neplatný. No a ti, co se nenechali očkovat, musí zůstat doma. Ale zpět ke tvarůžkám. Je to úžasná potravina s bohatým aroma, je nesnadné zatajit tuto „vůni“. Žasnu, že i přes mnohonásobný vakuový obal si aroma najde skulinku, aby obohatilo atmosféru. Po únavném devítihodinovém letu z Londýna do Denveru se vypotácím do odbavovací haly, kde stojím 2 hodiny ve frontě stejně trpících lidí než přijdu na řadu, nechápu, proč to těm úředníkům tak trvá a přemýšlím, proč v tak technicky pokročilé době jsou cestující takto mučeni, stojíme tu jako ovce na porážku. Lituji maminky, které se snaží uklidnit plačící mimina, nemají žádnou výhodu. Co to dělá ten úředník v passport budce ? Přikládá lidem k obličeji něco, co vypadá jako digitální teploměr, měří nám teplotu ? Ale ne, je to skener k identifikaci a ještě otisky prstů, tak – a mají tě v databázi. Cítím se polapena. Až něco provedu, kouknou do databáze a hned mě mají.Nějakých vážných deliktů se nedopouštím, nanejvýš když usoudím, že je to potřeba, použiju lež. K tomu mám hned příležitost, ptají se mne, zda převážím nějaké potraviny. Co je jim do toho, myslím si a popírám pravdu. Asi vypadám nevěrohodně, posílají mě na prohlídku rentgenem. Tak to je můj konec, říkám si. Lovím z tašky sendvič a colu a bez vyzvání nebezpečné věci odevzdávám. Celníka zajímalo, zda je v sendviči maso či uzenina. Je. Tak pryč s tím. Colu mi nechal. Kufry projely přístrojem a neprošly. Otevřete tento kufr, kázal celník. Rozechvělýma rukama jsem tak učinila a už jsem si připravovala řeč ve stylu “ prosím vás, nechte mi ty tvarůžky pro syna, on se na ně tak těší, je mu smutno po domově, bude hrozně zklamaný“. Celník se prohrabuje mým nákladem, třímá v ruce oštěpek a ptá se, co to je. Ono to totiž má tvar jako granát. Vysvětluji, že jde o uzený sýr. Mezitím se tvarůžky svým nezaměnitelným aromatem prozradily, jen jsem doufala, že k nosu vysokého úředníka odér ještě nedoputoval, opět vysvětluji, že je to speciální druh sýra. Očkem pozoruji, jak nějakým asijským cestujícím berou jídlo a ta hromada zabavených potravin na pásu mě děsí. Mám já to ale štěstí. „Zabalte si kufr, můžete odejít. “ Lahodná slova, hned bych pana celníka obejmula z vděčnosti. Dárek je zachráněn! Ty tvarůžky ty mi ale daly ! Tolik napětí spojeného s potravinou, to se jen tak nezažije. Ale stálo to za to ! Rozzářená tvář mého syna mi byla velkým zadostiučiněním. „Hlavně že jsi tu, mami “ pronesl. A pak zvolal: “ Kdo si dá tvarůžku, porozumí zvířecí řeči ! “ A to je konec story , máte chuť jet do Ameriky ?
