Článek
Pohádka
Bylo nebylo, v jednom království žili lidé s velkými nosy, velkýma ušima nebo alespoň velkýma očima. Všechno velké bylo správné, krásné.
Kdo se narodil s malým nosíkem a nedej Bože neměl na sobě nic rozměrného, byl považován za méněcenného, ba i postiženého. V rodině urozeného a zámožného hraběte jménem John Carrot ( v překladu Jan Mrkev) se mohli všichni chlubit nosy připomínajícími krásně oranžovou mrkev, možná odtud pocházelo i jejich jméno. Paní hraběnka Caroline Carrot se pyšnila obzvláště výraznou ozdobou svého obličeje a takový nádherný nos podoby mrkve neměl nikdo jiný v celém království. Však si ji také pan hrabě velice považoval a byl její krásou zcela pohlcen. Měli spolu čtyři krásné děti s mrkvovými nosy, jen ta pátá dceruška se nevyvedla, narodila se s malinkatým kulatým nosíkem, hotové rodinné neštěstí. Rodina se za ni styděla, jak je ošklivá a dívku schovávala před veřejností, ať nedělá ostudu. Holčička dostala jméno Linda, ale říkali jí škaredko, ošklivko, chudáčku. Nejtěžší období pro Lindu nastalo s nástupem do školy. Ostatní děti se jí štítily, posmívaly se, vzácností nebylo ani šikanování. Linda statečně snášela všechny ústrky, neboť místo tělesné krásy dostala do vínku i odvahu, silnou vůli a chytrost. A to nejsou vlastnosti jen tak nějaké. S tím se dá vydržet i těžký životní úděl. Většinu času Linda trávila ve svém pokoji skrytém na samém konci hraběcí usedlosti, kde měla klid a mohla si číst a vzdělávat se, neboť někde v hloubi svého nitra cítila, že ošklivost lze překlenout například moudrostí. Tak se z Lindy stávala učená žena, ošlehaná vichry zloby okolní společnosti. Naučila se snášet úšklebky a ponižování bez mrknutí oka, jakoby neexistovaly. Snila o světě, kde jsou lidé dobří, nepovyšují se nad jiné, kde nevadí nikomu rozdíly ve vzhledu, v povaze, zájmech, snila o toleranci mezi lidmi. Všímala si, jak si její sourozenci navzájem závidí, třeba i jen o centimetr delší nos. Lindě nezáviděl nikdo, jen ji litovali. Linda žila se svými sny a představovala si, jak by chtěla v budoucnu žít. V knihách se dočetla, že jsou i jiné země s jinými mravy a zvyky. Tajně toužila jinou zemi poznat. V zemi, kde se narodila, nebylo myslitelné, aby někdo někam cestoval. Cizí znamenalo nebezpečné. A tak se každý držel své rodné hroudy.
Linda ráda vycházela ven za soumraku, aby tma zakryla její ošklivost. Procházela se v místech, kam nikdo nechodil, kde nepotkala urážky a nemusela snášet lítostivé pohledy ostatních. Až jednou za úplňku uviděla v záři měsíce drobnou postavu stojící na okraji lesního porostu. Poznala, že postava patří muži nevelkého vzrůstu a měsíční svit na jeho tváři prozradil – světe, div se, malý nosík ! Trochu se neznámého bála, ale zvědavost zvítězila, a tak pomalu vykročila k tajemné postavě, napadlo ji, že s tímto člověkem může mít něco společného. Možná je také odsouzen k samotě a opovržení společností. Muž byl tak zamyšlený, že si Lindy všiml až na poslední chvíli. Docela se lekl a zdálo se, že míní utéct. Zmrazil ho pohled do dívčiny tváře a bystře pochopil, že má co do činění se spřízněnou osobou. Ách, tak malý nos ještě neviděl. Chvíli oba na sebe doslova překvapeně civěli, první se vzpamatovala Linda : „Já jsem Linda a kdo jsi ty ? Ještě jsem tě tady neviděla.“ Neznámý se představil poněkud roztřeseným hlasem : “ David. Já jsem tu poprvé. “ Oba v tu chvíli cítili jistou sounáležitost, nevyslovitelnou blízkost, porozumění. Nemuseli si ani sdělovat, proč se na tomto místě bez lidí potkali, ihned věděli, že mají podobný osud založený na tom, jak malé nosy jim matka příroda nadělila. Bylo to poprvé, kdy Linda i David poznali, co je to přátelství a souznění. Říká se tomu láska na první pohled, myslím. Nevěděli, co si s tím počít, ale jistojistě věděli, že patří k sobě.
Měli jeden pro druhého tolik citu, kolik za celý dosavadní život nepoznali. Na každé tajné schůzce se stále více poznávali a objevovali dosud nepoznané. Rozhodli se, že nastal čas změny. Plánovali a připravovali se na dalekou cestu do jiné země, rozhodli se hledat lepší život. Změna vyžaduje vždy odvahu a pevné rozhodnutí. Držte jim palce, ať najdou, co hledají. A jak to bylo dál ?
Zkuste si představit, jaká budoucnost je čekala…
