Jehla a inkoust: Proč si lidé propichují a tetují tělo už tisíce let

Tetování a piercing nejsou jen ozdobou těla, ale i odrazem naší kultury, víry, postavení a emocí. Jejich historie je plná kontrastů: posvátnost versus rebelie, umění versus stigma. Pojďme se společně podívat na to, odkud tyto tělesné modifikace pocházejí, kde je najdeme napříč civilizacemi a co pro nás znamenají dnes.

Počátky tetování sahají až do doby kamenné. Jeden z nejstarších důkazů o existenci této praxe představuje tělo slavného „ledového muže“ Ötziho, jehož mumifikované ostatky byly nalezeny v Alpách. Na jeho kůži bylo identifikováno více než padesát tetovaných značek, většinou v oblasti kloubů, což naznačuje možnou léčebnou funkci tetování, podobnou akupunktuře. Zřejmě mělo zmírňovat bolest a chránit před nemocemi.

Piercing je zřejmě ještě starší. Už pravěcí lidé si propichovali různé části těla – nejčastěji uši, rty nebo nos – a nosili v nich kamenné, kostěné nebo kovové ozdoby. Šperky nalezené v pohřebištích ukazují na to, že piercing nebyl pouze estetickou záležitostí, ale nesl hluboký kulturní a sociální význam. Mohlo jít o symbol dospělosti, příslušnosti ke skupině nebo duchovní ochrany.

Tetování a piercing nejsou výsadou jediné civilizace – naopak. Jsou univerzálním jevem, který se objevuje napříč kontinenty, náboženstvími i historickými epochami. Každá kultura k tělesným modifikacím přistupovala jinak – pro někoho byly rituálem, pro jiného znakem krásy, moci nebo odvahy.

V tradiční polynéské kultuře mělo tetování (tatau) hluboký duchovní a společenský význam. Nešlo jen o estetickou ozdobu – každý vzor, každý tah měl svůj specifický význam a sdělení. Tetování vyjadřovalo identitu člověka, jeho rodový původ, postavení ve společnosti i životní zkušenosti.

Proces tetování byl posvátným rituálem. Probíhal za účasti celé komunity, často za doprovodu modliteb, písní a obřadních úkonů. Používaly se tradiční nástroje z kostí a dřeva, a celý akt byl vnímán jako přechodový obřad – z dětství do dospělosti, nebo z jedné životní etapy do druhé. Bolest, která tetování provázela, byla součástí duchovní očisty a osobního růstu. V některých kulturách, například na Samoi či Tahiti, se tetování dědilo z generace na generaci jako součást rodového dědictví.

Ve starověkém Egyptě byl piercing vyhrazen především vyšším společenským vrstvám. Faraoni a šlechta si nechávali propichovat uši, výjimečně i nos, a nosili luxusní šperky ze zlata, stříbra nebo drahokamů. Tyto ozdoby sloužily nejen k vyjádření osobního vkusu, ale především jako symbol postavení, božské přízně a moci.

Zdobení těla bylo součástí širšího estetického a rituálního pojetí krásy, které zahrnovalo i líčení, parfémy či propracované účesy. V egyptské mytologii měly šperky navíc i ochrannou funkci – věřilo se, že chrání před zlými duchy a nemocemi.

V Indii má piercing, zejména nosní, dlouhou tradici, která sahá tisíce let zpět. Nosní kroužek (nath) je zde tradičně spojován s ženskou energií, krásou a plodností. V mnoha regionech je běžnou součástí svatebního oděvu – symbolizuje vstup ženy do nového životního období, její oddanost manželovi i božstvu.

Nosní piercing se často pojí s ájurvédskými principy – podle některých učení má pozitivní vliv na zdraví žen, zejména při porodu nebo menstruačních cyklech. Dnes je piercing v Indii stále běžný, zejména na venkově, a představuje spojení tradice s osobní estetikou.

V Japonsku se vyvinula unikátní forma tetování zvaná irezumi, která má své kořeny v období Edo (17.–19. století). Zpočátku byla tetování využívána jako označení zločinců, ale postupně se proměnila v komplexní výtvarnou disciplínu. Tradiční japonské tetování se vyznačuje velkými barevnými motivy, které pokrývají celé tělo – záda, hruď, paže i stehna.

Typické motivy zahrnují draky, tygry, lotosové květy, vlny, gejši či postavy z mytologie a folklóru. Každý motiv nese symbolický význam – odvaha, čest, smrtelnost, ochrana. Přestože irezumi dosáhlo mistrovské úrovně, zůstává v Japonsku do značné míry stigmatizováno – zejména kvůli spojení s jakuzou, japonskou mafií.

Na africkém i jihoamerickém kontinentu sehrával piercing důležitou roli v rituálech přechodu z dětství do dospělosti. V mnoha tradičních společnostech bylo propíchnutí těla – uší, nosu, rtů nebo jiných částí – důkazem odvahy, vytrvalosti a připravenosti přijmout odpovědnost dospělého člena komunity.

Roztažené ušní lalůčky nebo nosní kroužky byly (a v některých kulturách stále jsou) považovány za znak krásy, moudrosti i duchovní čistoty. Nosily se často při slavnostních příležitostech nebo během rituálů, které měly zajistit spojení s předky a ochránit jednotlivce před zlými silami. Takové úpravy byly nejen kulturním kódem, ale i hlubokým spirituálním vyjádřením.

V Evropě měly tělesné modifikace odedávna proměnlivý význam. Ve starověkém Římě a Řecku byly náušnice symbolem bohatství a moci, ale zároveň i znakem otroctví – otroci bývali označováni kovovým šperkem, který sloužil jako znak podřízenosti.

Ve středověku se piercing a tetování dostali do konfliktu s křesťanskou morálkou, která tělo považovala za posvátný chrám, který se nemá „zraňovat“. Tělesné úpravy tak byly často vnímány jako pohanské či barbarské praktiky a vytlačeny na okraj společnosti.

Výjimku tvořily námořníci, kteří nosili zlaté náušnice jako osobní amulet – symbol přeplutí oceánu, nebo jako praktickou záruku, že v případě smrti v cizině bude jejich tělo pohřbeno důstojně. Ve 20. století se piercing a tetování v Evropě znovu objevily jako znak rebelie a osobní svobody – zejména v rámci subkultur jako punk, goth, metal nebo queer komunita. To, co bylo kdysi odmítáno, se postupně stalo součástí moderní identity.

Dnes jsou tetování a piercing běžnou součástí života mnoha lidí napříč celým světem. Pro mnohé jsou symbolem osobní cesty, vzpomínek, vyjádřením lásky, bolesti, víry nebo osobnosti. Někteří lidé si nechávají tetovat portréty svých dětí, důležité citáty, duchovní symboly nebo motivy, které jim pomáhají vyrovnat se s minulostí.

Piercing je v současnosti vnímán především jako módní a estetický doplněk. Nos, ucho, pupík nebo obočí jsou běžně propichované oblasti a díky šíři dostupných materiálů i tvarů si každý může vybrat styl, který mu vyhovuje. Přesto přetrvávají určité stereotypy a v některých profesních prostředích jsou tělesné modifikace stále vnímány s nedůvěrou.

Zároveň však roste uznání tetování jako umělecké disciplíny. Tattoo artisté pořádají výstavy, soutěže a jejich práce se objevují v galeriích. Tělo se tak stává nejen plátnem, ale i prostředkem komunikace a sebevyjádření.

Tetování a piercing nejsou pouze estetickými úpravami těla. Jsou to příběhy vryté do kůže, spojení s minulostí i vizí budoucnosti. Vyjadřují, kým jsme, čemu věříme a co jsme prožili. A právě v tom spočívá jejich síla – v kombinaci krásy, bolesti, tradice i revolty, která nás provází už tisíce let.