Článek
„Tak jo,“ odvětila jsem, „super nápad“. Nebyla to jen obyčejná kamarádka, ale šlo o kolegyni z logistiky stejné firmy. A tak slovo dalo slovo. Rozeslaly jsme informační email na všechny pobočky s otázkou, kdo se ještě přidá. Náš nápad totiž skončil u sklípku na Jižní Moravě.
Z Ostravy vyrazily dvě auta. Jedno brzy ráno a v druhém jsem jela já s nejlepším kamarádem, který nepatřil k firmě, ale rozhodl se jet se mnou. Když jsme dorazili na místo, vítal nás vesele jásající dav, protože jsme, jako vždycky, dorazili poslední. Tašky jsme nechali v autě, nebyl čas se ubytovávat. Jen nám ukázali prstem na tmavé unimobuňky, které byly cca 400 metrů od sklípku.
Nejprve jsme museli absolvovat skok na trampolíně a chytit si skleničku za letu! Fakt bezva nápad. Ani si nepamatuji, kdy jsem já skákala na trampolíně, a ještě před takovým říčícím davem pod parou, který s radostí posunul metu na hranici podle „jejich“ aktuálního stavu.
Nu což, to dám, bo jinak napít nedostanu! Představa těch ujetých kilometrů a zbytečné cesty sem mě rozlítila natolik, že jsem se s razancí pustila do gymnastického čísla s takovou vervou, že jsem měla tam nahoře několika vteřinovou rezervu, abych lapila pověšený pytlík i s pohárkem dřív, než jsem stačila dopadnout zpátky. Výraz na firemních fotkách vám rozhodně popisovat nebudu.
Tak, a teď přišlo to nejdůležitější. Dohnat tempo ostatních, pochopitelně, a tak jsme se chopili skleniček a nechali si nalít čistého vína. Po gymnastice následovala hra na krtka. Dlouhá túra vyhloubeným tunelem sklípku, který měl snad několik kilometrů. Naštěstí byl plný zábavných zastávek s plnými soudky, takže když jsme po hodině dorazili na konec cesty, čekala nás odměna v podobě velké místnosti, ve které byl obrovský stůl plný neskutečných dobrot. Dnes si říkám, jestli jsme neměli začít naopak. Nejprve se nadlábnout a pak nás mohli hezky vykopnout na druhé straně tunelu…
Když mé hodinky ukázaly jednu v noci, věděla jsem, že moje osobní časoměrka je dávno po večerce, a tak jsem se rozhodla to vzdát. Kamarád se přidal, a tak jsme se jako první vydali na kutě. Vytáhli jsme tašky z auta, které stálo u prašné cesty a vydali se do pole směrem k ubikaci. Světýlko nad dveřmi sklípku bylo na čidlo a když jsme se vzdálili, zhaslo. Ve vteřině nás pohltila hluboká tma. Myslím, že jsem tehdy řekla: „A sakra!“.
Ani hvězdy tu noc nesvítily. Anebo jestli jo, tak už jsem je neviděla. Oba jsme instinktivně upustili tašky na zem a ruce jsme z bezpečnostních důvodů dali před sebe. Jako když hrajete na babu. A šli jsme. Krůček po krůčku. Hezky jsme našlapovali a hledali unimobuňku o velikosti 6×2,5 metru na otevřené pláni, která končila prudkým metrovým sešupem.
Modlila jsem se, abych nesáhla na zadek koňovi, který se tam přes den pásl, protože to bych byla doma coby dup. „A bum“ z pravé strany se ozval zvuk umakartu. „Mám to!“ zakřičel kamarád a radostně se stavěl zpátky na nohy. „Paráda, jdu za tebou, šeptej něco, ať vím, kam jít,“ požádala jsem ho. „Šeptám, šeptám, šeptám…,“ opakoval stále dokola. „Ty vogo a kde jsou do pr… dveře?“
Věděli jsme, že je musíme najít, jinak jsme v háji. Ale hledali jste někdy dveře na unimobuňce? Ha.
Když jsme takhle obíhali asi desáté kolo s úmyslem najít „kliku“, která jako jediná mohla vyčnívat z hladkých umakartových panelů…, došlo nám, že jsme úplně blbí a totálně v háji, protože mobilní telefony, které by nás určitě zachránily, byly v taškách někde v terénu, jenže když jsme je z bezpečnostních důvodů odhodili, kdo ví kde, nedošlo nám, co sami sobě činíme.
To už jsme ale umírali smíchy, protože hrát „chodí Pešek okolo unimobuňky“ víc jak hodinu po půlnoci můžeme fakt jenom my z Ostravy!
