Článek
Nonato Mendenes podle ArtlasObscura, ignoroval pijavice svíjející se pod jeho tričkem a s hlubokým nádechem ponořil ruku v rukavici do sítě, která ležela na palubě člunu a popadl elektrického úhoře za jeho hlavou. Dovedně držel jeho svíjející se tělo od sebe a vyhnul se mučivému otřesu, osmkrát silnějšímu než má policejní taser. Byl to jeho 96. úlovek toho roku, poslední, který potřeboval pro svůj terénní výzkum.
Mendes, federální pracovník pro životní prostředí v brazilském Institutu Chico Mendes a doktorand na univerzitě v São Paulu, už více než 20 let rozplétá záhadu elektrických úhořů. Nyní, po deseti letech analýz, věří, že rozluštil jedno z jejich největších tajemství: jejich chování při tření a podmínky prostředí, které ho ovlivňují.
Lidé se jich bojí ještě víc než jaguárů. Jaguára vidíte, ale tyhle ryby nevidíte, dokud na ně v řece nešlápnete a nedostanete elektrický šok.
Električtí úhoři, které okamžitě poznáte podle jejich zavalitého těla s jizvami, širokých úst a korálkových očí, jsou vrcholovými vodními predátory Amazonie. „Lidé se jich bojí ještě víc než jaguárů. Jaguára vidíte, ale tyhle ryby ne, dokud na ně v řece nešlápnete a nedostanete elektrický šok,“ říká Mendes.
Električtí úhoři, původem z řek v povodí Amazonky a Guyany, nejsou skuteční úhoři. Ve skutečnosti patří do rodiny nožovitých. Tři druhy elektrického úhoře rodu Electrophorus generují silné výboje, aby chytily kořist a bránily se. A právě tato vlastnost podněcovala Mendesovu zvědavost od raného věku.
Nonato Mendes, kterému vrstevníci přezdívají „našeptávač elektrického úhoře“, zasvětil svou kariéru porozumění fascinujícím rybám.
Mendes, který trpí autismem, vyrůstal v severobrazilském městě Macapá, kde se řeka Amazonka vlévá do Atlantského oceánu a začal se fixovat na elektřinu. Jeho otec byl elektrikář a později začal objevovat svět přírody. Během rybářských výprav objevil elektrické úhoře, kteří číhali v místní laguně. Byli dokonalým spojením obou jeho vášní.
V průběhu let Mendes odhalil nové podrobnosti o technikách lovu a dalším chování těchto zvířat. Jejich reprodukční biologie však zůstávala nepolapitelná. Električtí úhoři jsou oblíbenými rybami v akváriích a zoologických zahradách, ale jejich chov v zajetí se ukázal jako téměř nemožný. Zjistit, jak toho dosáhnout, by snížilo odlov divokých úhořů.
Konvenční názor byl takový, že električtí úhoři se třeli během vrcholu období sucha, kdy hnízdící páry obsazovaly izolované tůně, které vznikaly při ústupu vody z řek. Ale žádná terénní studie to však nepotvrdila, takže načasování jejich rozmnožování bylo záhadou. Mendes, kterého to zaujalo, se rozhodl tuto záhadu vyřešit.
Tým vybavený sítěmi na lov krevet, vrhacími sítěmi a šňůrami se každé dva měsíce vydal lodí na cestu, aby zachytil dostatečný počet exemplářů a shromáždil údaje o velikosti, hmotnosti, obsahu žaludku a vývoji gonád, které signalizují, zda jsou zvířata připravena k reprodukci.
Električtí úhoři však nemají rádi, když je někdo chytá. Silné gumové rukavice poskytovaly určitou ochranu před elektrickými šoky, ale občasný úraz elektrickým proudem byl na denním pořádku. „Je to utrpení,“ říká Mendes. „Nejdřív se vám stáhnou všechny svaly v těle, pak dostanete intenzivní bolest. Potom přijde znecitlivění a vyčerpání, cítíte se naprosto vyčerpaní.“
Práce v terénu s sebou nesla i další nebezpečí: Hejna komárů a zástupy pijavic si pochutnávaly na krvi výzkumníků a častá byla také setkání s vysoce jedovatou zmijí Fer-de-Lance.
Práce v terénu s sebou nesla i další nebezpečí: Hejna komárů a zástupy pijavic si pochutnávaly na krvi výzkumníků a častá byla také setkání s vysoce jedovatou zmijí Fer-de-Lance.Tým vytrval a ještě před ulovením posledního úhoře si Mendes všiml jistého vzorce.
Ale i když byl vyzbrojen těmito údaji, trvalo více než deset let pečlivé analýzy, než své objevy v roce 2016 zveřejnil na vědeckém portálu DOI /10.1007/s11160-015-9407-9.
„Období dešťů a stoupající vody vyvolává u jihoamerických ryb řadu chování a to, že ryby využívají tento signál k synchronizaci rozmnožování, by dávalo velký smysl,“ říká Mark Sabaj, ichtyolog z Drexelovy univerzity, který se na výzkumu nepodílel.
Mendesova reputace v oboru dodává hypotéze na důvěryhodnosti. Sabaj poznamenává: „Klidně bych tomu uvěřil, protože jeho znalosti a osobní zkušenosti s těmito rybami daleko převyšují znalosti kohokoli jiného. Je jako elektrický zaříkávač ryb.“
Mendesův výzkum odhalil další překvapení: Samice elektrických úhořů dávají přednost velkým partnerům, čím větším, tím lepším, pravděpodobně kvůli nadměrné roli samců v rodičovské péči. Čím je úhoř větší, tím silnější je jeho elektrický výboj, což dává velkým samcům výhodu při soupeření o nejlepší místa k hnízdění a jejich obraně, stejně jako při ochraně mláďat.
Elektrický úhoř je dobře maskovaný těsně pod hladinou, ale když na něj šlápnete, poznáte to. Ryby vydávají otřesy až 860 voltů v závislosti na druhu a velikosti.
„Samci hlídají potomstvo asi čtyři měsíce, dokud se neosamostatní, což je úžasná časová investice,“ říká Douglas Bastos, výzkumník z Instituto Nacional de Pesquisas da Amazônia (INPA), který toto chování studoval. „Během tohoto období jsou ke svým mláďatům velmi pozorní a hyperagresivní při jejich obraně.“
Kromě potenciálního vyřešení některých vědeckých záhad by výzkum mohl mít brzy určité výhody pro samotné úhoře. V současné době je veškerá celosvětová poptávka po zvířatech pokryta sběrem divokých exemplářů z peruánské Amazonie. I když tento obchod zůstává udržitelný a električtí úhoři nejsou ohroženi, Mendes věří, že jeho objevy mohou jednoho dne eliminovat potřebu jejich odchytu z volné přírody.
Aby ověřil, zda je jeho teorie správná, Mendes plánuje pokusit se replikovat podmínky prostředí, které spouštějí divoké tření v zajetí. „Myslím, že dosáhneme vůbec prvního odchovu v zajetí,“ říká. „Ale není to jen o vědě.“ Pokud to bude znamenat, že divocí električtí úhoři mohou zůstat v řekách, kam patří, budu velmi šťastný.“
