Článek
Jestli natankovat benzín, nebo naftu – pardon, diesel – to je otázka stará jako automobilismus sám. Ale pozor, není to jen „ženský“ téma! Ačkoliv o tom kolují různé vtípky, ze své zkušenosti můžu říct, že i muži se občas tváří bezradně. Jenže zatímco ženy rovnou přiznají, že neví, muži si často vymyslí příběh, proč neví.
Jeden z nich mi třeba u stojanu pyšně hlásil, že auto koupil včera a ještě netankoval. Já si vždycky myslela, že vědět, na co auto jezdí, je jeden ze zásadních údajů, který rozhoduje o koupi. Jeden borec dokonce otevřel kapotu a koukal do motoru! Na moji nabídku pomoci sebevědomě odpověděl, že jen kouká, jestli je to benzín nebo nafta.
Tipy, jak zjistit, co vaše auto žere
Já na to mám takový fígl a radila jsem ho všem ženám, co pokládaly otázku ohledně paliva.
Otevřete víčko nádrže a koukněte se, téměř vždy tam je uvedeno, na co vaše auto jezdí. Druhá možnost je vzít pistoli od nafty (dieselu) a strčit ji do otvoru nádrže. Když to nejde, jezdí vaše auto na benzín, který má užší pistoli.
Jak se proboha dostat do nádrže?
Tak a jsme u toho! Další častá prosba: „Můžete mi, prosím vás, pomoct natankovat? Nemůžu přijít na to, jak se do tý nádrže leze.“ A zase – zdaleka to neříkaly jen ženy, muži byli úplně stejně ztracení.
Typy víček a jejich záludnosti
Každý výrobce aut má zřejmě pocit, že vymyslet unikátní způsob otvírání nádrže je něco, co přitáhne zákazníky. A upřímně? Někdy je to fakt hlavolam!
Víčko na klíček – pootočit, zatlačit, vyšroubovat. Připomíná to dětský uzávěr na chemikáliích – umí to otevřít jen děti. Já osobně tyhle víčka nesnáším.
Automatický odskok – stačí lehce zatlačit a víčko vyskočí. To miluju!
Někdy je potřeba speciálního rituálu – jedna paní, která k nám jezdila tankovat, vždycky dvakrát silně třískla zadními dveřmi. Prý tam blbne nějaké pérko a jinak to nejde. „Vrak firemní flotily, všichni vědí, že je to rozbitý. Tak proč by se to opravovalo!?“ smála se.
Čudlíky a páčky – některá auta mají udělátko, kterým nádrž otvíráte zevnitř. Když víte, kde je, je to super. Když ne, tak hledáte a hledáte, a nakonec se vzdáte. Jako poslední osoba v mém příběhu – milá dáma, která přijela dotankovat synovo auto.
Ať jsme dělaly, co chtěly, nepřišly jsme na to. Na klíček nebyla, lehce zatlačit nepomáhalo, čudlík ani páčku jsme vevnitř nenašly a třískat dveřmi jsem se neodvážila.
Dáma to uzavřela: „Netrapte se tím, já mám své auto v servisu a toto mi půjčil syn. Jako slušně vychovaná matka jsem mu chtěla dotankovat, co jsem projela. Když to nejde, pozvu ho na dobrou večeři.“ Zamávala a odjela.
