Článek
Mám pětiletou vnučku. Onehdy jsme vyrazily na výlet do dětského přírodního parku – místa, kde se děti můžou nejen pořádně vyřádit, ale taky se něco zajímavého dozvědět. Je to opravdu ráj pro děti: dvě obří pískoviště, jedno jako staveniště s bagry, kolečky a lopatami, druhé s venkovní kuchyňkou, kde mohou vařit pískové dobroty. A to není všechno! Je tu stezka šikovnosti, kde děti plní úkoly od zvířátek, třeba přecházejí úzkou lávku nebo prolézají provazovým bludištěm tak, aby nevzbudily pavouka. Celý park je plný atrakcí zasazených do přírody.
Chodíme tam moc rády. A tak vnučka nadšeně sbírala razítka za splněné úkoly na stezce, luštila interaktivní tabuli, kde měla přiřadit správné stopy ke zvířátkům, a nakonec se vrhla s ostatními dětmi na pískoviště. Zatímco si hrála, já si sedla na lavičku a s úsměvem ji pozorovala. Za chvíli ke mně přisedla sympatická paní a povídá: „To je energie, co? To jim závidím.“ Já na to se smíchem: „Já obdivuju jejich hlasovou výbavu. Já takhle vřeštět, tak ze sebe za chvíli nevydám ani hlásku.“
Po čase ke mně přiběhla vnučka, celá uřícená se svalila na lavičku a vydechla: „Jsem hotová.“ Nemohla jsem se nesmát – tuhle hlášku má ode mně! Používám ji třeba po celodenní práci na zahradě. „Takže jsi vykřičená, vyhopsaná a vyběhaná, viď?“ zeptala jsem se. S úsměvem pokývala hlavou. Tak jsme se domluvily, že si zajdeme ještě do cukrárny na něco dobrého.
V cukrárně jsem si dala své oblíbené capuccino a větrník, vnučka si vybrala domácí limonádu s brčkem – to je pro ni zásadní – a čokoládový dortík se šlehačkou. Protože bylo skoro prázdno, poslala jsem ji napřed, aby nám vybrala stůl, a já mezitím přinesla objednávku. U dortíku jsme si povídaly a vnučka bedlivě pozorovala okolí. Zaujaly ji dvě dámy, které si u vínečka něco špitaly. „Proč šeptají?“ ptá se. „Asi mají nějaké holčičí tajemství,“ odpověděla jsem. Pak její pozornost ulpěla na osamocené dívce s knihou. „Asi se učí. Doma má určitě bráchu, co pořád křičí, a tady má klid.“
Už jsme byly na odchodu a vracely jsme špinavé nádobí na pultík, když do nás vrazil malý kluk, co se honil s holčičkou mezi stoly. Pošťuchovali se a křičeli, zatímco jejich maminka stála u pultu a snažila se něco objednat. Má vnučka to chvíli pozorovala a pak jasným hláskem pronesla: „Křičí se na hřišti, do cukrárny se chodí mlsat. To snad ví každej!“ A s pohrdavým „Pch!“ a hlasitým „Nashledanou!“ vypochodovala ven. Ještě jsem stihla zaregistrovat, jak klučina ztichl, a prodavačka se začala smát.
