Článek
Je nás pět kamarádek, které se pravidelně scházíme na kafíčko nebo víno, abychom probraly novinky, postěžovaly si a také se pochlubily. Znáte to, sdílená starost – poloviční starost, sdílená radost – dvojnásobná radost. Nedávno jsme zavzpomínaly na trapasy, které nám připravily naše drahé, nyní již dospělé, ratolesti.
Když máte hrudníček plochý jak žehlící prkno
Bylo skoro léto a já vyzvedla děti ze školky a družiny. Rozhodla jsem se udělat ještě nákup. Děti byly hodné, už se viděly v bazénu. Když tu se na mě dcera otočila s otázkou: „Mami, to miminko papá, viď?“ Zvedla jsem hlavu od mrazícího boxu, kde jsem hledala svou oblíbenou pistáciovou zmrzlinu, abych zjistila, co upoutalo dceřinu pozornost. Než jsem stihla odpovědět, předběhl mě starší synek. „No jasně, děti takhle jedí. Viď mami? Taky jsme takhle cucali, ale už jsme všechno vypili.“ Zraky přítomných se obrátil na nás a můj pohled sklouzl k mému letnímu tričku, pod kterým jsem měla prsa po tátovi.
Já nechci zase dohola
A to já, holky, kdysi jela s malou k babičce autobusem. Sedly jsme si úplně dozadu a k nám přisedla starší dáma. Cesta docela ubíhala, když se mi dcerka začala škrábat na klín. Myslela jsem, že se nudí, tak jsem ji uklidňovala slovy: „Za chvíli už tam budeme, to vydržíš.“
„Já nechci sedět vedle tý paní,“ protestovala dcera. „Pořád si škrábe hlavu, určitě má vši,“ vysvětlovala. „A já nechci, abys mě zase ostříhala dohola,“ vzlykala.
Prasečí prdel
Odvedla jsem syna do školky, ujala se slova třetí z nás. „Mami, přečti mi, co budeme mít k obědu,“ požádal. Koukla jsem do jídelníčku a hlásím mu: „Vepřový řízek s bramborovou kaší.“ „To bude z kýty?“ ptá se s nakrčeným nosíkem. „Asi,“ odpovídám a posílám ho do třídy. Když jsem ho odpoledne vyzvedávala, učitelka mi se smíchem hlásila: „Váš rozumbrada, dnes neobědval, prasečí prdel nejí.“ „Cože?“ ztuhla jsem. „Říkal mu to děda a taky mu říkal, že prdel se neříká, tak se to maso jmenuje kýta.“ přetlumočila mi učitelka synovo vysvětlení.
Co by čáp dělal na gynekologii
Když jsem čekala druhou dceru, volali mi z gynekologie. Prý jsem si zapomněla žádanku na ultrazvuk, tak jestli bych si pro ni nezaběhla. Vzala jsem dcerku a vysvětlila jí, že než půjdeme na hřiště, ještě se zastavíme u paní doktorky. „U té, co ti kontroluje miminko?“ ujistila se. Přišly jsme do čekárny a usadily se. Nechtěla jsem na sestřičku klepat, beztak za chvíli vyleze. Do místnosti vstoupila další pacientka, pozdravila a posadila se vedle dcery. Prohlédla si mé bříško a usmála se. „Tak koukám, že ti čáp za chvíli přinese bratříčka nebo sestřičku,“ pronesla směrem k dceři. Ta na to: „Měla byste poprosit paní doktorku, aby vám to vysvětlila.“ Pak ztišila hlas do spikleneckého šeptání, naklonila se k paní a ujasnila jí: „Sem chodí maminky, když jim tatínek zasadí miminko do bříška a paní doktorka kontroluje, jestli dobře roste a až bude dost vyrostlý, tak vyleze pipinkou ven.“
To není moje maminka
Tak za můj trapas nemůžou děti, ale stálo to za to. Já měla syna ve školce a slíbila mu, že dneska půjde po O. Chvíli jsem se doma zkrášlovala a pak se konečně dokopala k mytí oken. Odkládala jsem to už dlouho. Pěkně mi to odsýpalo, a když jsem pohlédla na hodiny, zhrozila jsem se. Vystartovala jsem směr školka a dorazila tam taktak. Učitelka na mně divně koukala a já nechápala, proč. Když tu se vedle ní objevil syn a začal řvát: „Nejdu, to není moje máma.“ Učitelka mě tam nechala se řvoucím dítětem a odběhla. Za chvíli se vrátila a podala mi zrcátko. Když jsem na sebe pohlédla, zhrozila jsem se. Měla jsem na ksichtě tu slupovací masku, už pořádně seschlou. Vypadala jsem jako kříženec bankovního lupiče a Freddieho Kruegera.
