Článek
Vyrůstala jsem v době, kdy jsme ještě měli mapy. Takové ty klasické papírové, co se nikdy nedaly pořádně složit zpátky. Tedy ostatní lidé měli mapy a vesele podle nich jezdili. Já? Mně byla mapa vyrvána z ruky a nesměla jsem na ni ani pohledět. Možná abych ji neuhranula.
Někdo o sobě říká, že má špatný orientační smysl. To se má, protože já nemám žádný. Jako fakt – tohle centrum v mém mozku prostě neexistuje. Obdivuju mou maminku, která za mých dětských let dokázala bravurně navigovat celou rodinu podle mapy. A to až do Bulharska!
Zapřáhli jsme tehdy karavan a vyrazili na třídenní cestu k moři. Maminka si poradila s neexistujícími mosty v Rumunsku, s kilometrovými, krkolomnými názvy maďarských vesniček i s přechodem na azbuku při vjezdu do Bulharska. Vždycky jsme dorazili tam, kam chtěla. No jo, jenže některé talenty se nedědí. Co se u mě ujalo, byl spíš sklon ke křečovým žilám. Díky za nic, genetiko.
Jednou jsem si řekla, že to taky zkusím. Rozložila jsem si autoatlas na klíně a odborně do něj nahlédla. „Tak kudy?“ ptá se manžel. „Doprava!“ hlásím vítězoslavně, i když jistotu jsem neměla ani náhodou.
Dál pozoruji mapu, ale má to na mě stejný efekt jako bych se snažila v japonském telefonním seznamu najít číslo na Pepu Nováka. Tak jsem zkusila trik – otočit mapu. „Mohl bys jet pomaleji? Já to nestíhám sledovat,“ požádala jsem tehdy budoucího manžela. Byl čerstvě zamilovaný, takže co by pro mě neudělal. Zpomalil. Já dál točila mapou a hlásila: „Doprava, doleva, rovně!“
Po chvíli mi oznámil: „Tak jsme tu.“ Zvedla jsem oči od ďábelských obrázků na mapě a zírala – stáli jsme na břehu rybníčku. Přijeli jsme po polní cestě. Podle mé mapy jsme měli být kousek od chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře.
A tak moje skvělá navigační kariéra skončila stejně rychle, jako začala. Od té doby, když jsem chtěla někam na výlet, manžel si sedl ke své mapě, vytáhl důležité záchytné body a vytvořil si vlastní plánek. Já k mapám už nesměla.
Pak přišly navigace. Supervynález, který ale občas taky pěkně zazlobí. Kdo by neslyšel historky o tom, jak navigace zavedla kamion do jednosměrky. Hezké jsou i momenty, kdy stojíte uprostřed polí a navigace vítězoslavně zahlásí: „Váš cíl je vpravo.“
Manžel se tomu vždycky směje: „Nikdy tě navigace nemůže zavést na horší místo než moje žena s mapou v ruce!“
A víte co? Má pravdu.
