Článek
Je to několik týdnů od chvíle, co jsem daná slova slyšel. Fanoušek pokroku a nových technologií mluvil o umělé inteligenci k plnému sálu a já jsem si musel dát čas na to, abych o všem, co řekl, přemýšlel. Chtěl bych číst knihu, kterou nenapsal člověk? Knihu, jejíž velká část by byla jen přežvýkaným obsahem, zkopírovaným z děl napsaných desítkami a stovkami dalších, kde každá část je použita proto, že byly dané knihy čtenářsky úspěšné a dostaly se mezi nejprodávanější knihy? Já osobně bych takovou knihu číst nechtěl. Je ale otázka – poznal bych to? Poznal bych, když by můj oblíbený autor nenapsal dílo, které předkládá, ale pouze nastřelil hlavní linky příběhu, poupravil školácké chyby, které může umělá inteligence stále dělat, a pak se pod dílo podepsal?
Nevím.
Umělá inteligence, kam se podíváš
Je zajímavé, kolik lidí se o umělé inteligenci baví, kolik lidí na ni má nějaký názor. Ať se podíváme kamkoli, umělá inteligence je všude. Používají ji žáci ve školách, zaměstnanci ve firmách, úředníci na úřadech, lidé pomocí ní vytvářejí prezentace, studenti si ulehčují psaní seminárních prací, lidé se baví informacemi, které jim umělá inteligence poskytne. Neznamená to tak, že pokud ji jako autor nebudu používat, nechám si ujet vlak? Stanu se pak oním podezíravým postojem vůči AI člověkem, který nevnímá dnešní svět a který už není schopný jít s dobou? Svět okolo mě vypadá, jako by bylo používání umělé inteligence naprosto přirozené, automatické, všudypřítomné, a nepochopení tohoto faktu tak člověka předurčuje k zakrnění. Podobně jako člověka, který by odmítal používat internet nebo chytrý telefon. Bez některých věcí se už v dnešním světě téměř nedá žít.
Výhody umělé inteligence samozřejmě chápu. Udělá za nás tu „špinavou“ práci hledání informací, ulehčí nám náročné vyhledávání, povede k úspoře času. Stejně jako vyhledávače v počátcích internetu, bez nichž už se nedá používání internetu téměř představit, také umělá inteligence bude pro podobná vyhledávání a sumarizování informací pravděpodobně velmi důležitá. Takto se také vývojáři snaží o AI mluvit – jako o ulehčení práce, jako o úspoře času. Softwarové giganty jako zachránci všech a pečovatelé o volný čas lidstva. Když se člověk ale podívá na současné výsledky při vyhledávání téměř čehokoli na tom či onom internetovém vyhledávači, nejednoho z nás přece muselo už někdy napadnout, že tady jde pouze o zisk. Každým rokem se relevantní výsledky noří hlouběji a hlouběji pod reklamní výsledky, které jsou pro poskytovatele služby důležitější než nalezení toho nejrelevantnějšího záznamu. Nejsem si tak úplně jistý, jestli bude možné věřit výsledkům, které nám umělá inteligence dohledá a napíše. Možná bude reklama a odkaz na různé produkty platících zákazníků jen rafinovaněji skrytá. A v neposlední řadě také není až tak náročné si představit nějaký náhodný nedemokratický režim, který lidem do jejich tvůrčích textů vloží vnuknutí něčeho, co by mohlo působit dobře na poli geopolitickém, co by mohlo zasít semínka pochybností a dále klížit demokracie nepřátelských režimů. Ti lidé, kteří mají už dnes na internetu a sociálních sítích problém rozeznat pravdu od manipulace, tak možná budou k různým formám neférového jednání ještě náchylnější, než jsou dnes.
Literatura a umělá inteligence. Je to vůbec problém?
Nejsem odborník, a tak je možné, že je tady daleko více problémů, než zmíním, nebo jsou ty mnou nastíněné naprosto liché. Když o umělé inteligenci v literatuře přemýšlím, napadá mě několik věcí. Předně je to rovina literární, tedy otázka obsahu, který vychází a ve stále větší míře vycházet bude. Nebude literatura založená na kopírování a hledání informací z děl předešlých stále více a více podobná? Nebudou se v ní řešit stále stejné problémy, až nakonec jednou zužující se hrdlo výběru toho nejčtenějšího, nejúspěšnějšího, čtenářsky nejstravitelnějšího nedospěje do stavu, kdy se bude čtenářům servírovat prefabrikovaný produkt, s jasně danými pravidly? Nebudeme pak mít z knih jen další Netflix, kdy na základě diváckého chování vznikají pořady a seriály podle jasně daného schématu, aby nás udržely co nejdéle přilepené k obrazovkám, v tomto případě ke knihám? Možná je má představa naivní. Autor přece bude mít možnost do knihy vepsat cokoli, co mu přijde na mysl. Samozřejmě. Ne všichni autoři ale budou muset být tak poctiví. Někteří se spokojí s málem. Budou rádi, že předali alespoň pár svých myšlenek, a ulehčení práce díky chytrému pomocníkovi povede k tomu, že nebudou svou mysl dále namáhat, nebudou se snažit s příběhem pracovat další týdny a měsíce, aby předali opravdu všechno, co by chtěli říct. U některých tak pomoc ze strany umělé inteligence možná povede k tomu, že sice předají dílo, to bude ale prázdné. Ulehčí si práci, samotné ulehčení však bude spíše v jejich neprospěch. Pokud budeme ve stále větší míře používat umělou inteligenci, může se stát, že některé doposud nenapsané myšlenky nikdy nespatří světlo světa. Pokud dovolíme, aby se příběhy jen kopírovaly z těch již napsaných, možná si nikdy nepřečteme o niterných pocitech a zážitcích, které nikdy nebyly napsány a které ze své podstaty umělá inteligence nemůže vymyslet.
Je tu pak také rovina autorská. Jak můžu jako autor svým čtenářům dokázat, že žádná z myšlenek, které předkládám, nebyly vytvořeny umělou inteligencí, která nemá nejmenší ponětí o tom, co napsala? Jak budeme odlišovat spisovatele, kteří vydávají své dílo po letech potu a dřiny, probdělých nocích a odříkání, po době odloučení od svých přátel a rodin od spisovatelů, kteří upřednostnili zjednodušení práce, nové prostředky, modernitu? Máme rozlišovat mezi autory, kteří volí efektivitu a více času na své přátele a rodinu spolu s více napsanými díly, a autory, kteří svou flagelantskou náturou budou tyto novoty odmítat, budou namáhat svého ducha na maximum a snažit se tak o přenesení všeho, co je jejich mysl schopna dát? Ať už je pak dílo jakkoli podřadné oproti knihám napsaným společně s umělou inteligencí, jelikož jedině kniha psaná jen a pouze samotným autorem může být vydávána za dílo autorovo? Jaká pak bude role a hodnota autorů v budoucnosti? A bude na čemkoli, co píšu, vůbec záležet? Nebo nám bude úplně jedno, jestli autor napsal knihu celou, nebo jen její část? Psaní je řemeslo, je to aktivita, u které je cesta od prvotní myšlenky až po dopsání závěru velmi, velmi dlouhá. A podle mě by to tak ale mělo být. Ono namáhání ducha je součástí radosti z psaní. Nemůžeme se najednou tvářit, že bude mít stejnou hodnotu dílo, které za nás vygeneruje nějaký program. Stejně jako u studia či učení se novým dovednostem je důležitý proces učení, namáhání se, zkoušení a selhávání, přepracovávání a pochyb. Autoři a spisovatelé jsou mnohdy u lidí oblíbení proto, že rostou se svými čtenáři, či že je u nich znatelný růst. Prvotní knihy a pokusy o sepsání vlastního náhledu na svět skrze literární dílo se postupně zdokonalují a my tento vývoj můžeme vidět. Na sociálních sítích dnes mnohdy vládne falešná dokonalost, která vytváří pocit, že vše je možné, cokoli lze zvládnout lusknutím prstu, že neúspěch neexistuje a bohatství je za rohem. Vše dokonalé, třpytivé, bez práce. Mělo by takové být i psaní knih?
Koho chválit a hanit, když je autor neznámý
Každá kniha vzbuzuje nějaké emoce. Někdy si při čtení určité pasáže knihy zavzpomínáme na dětství, na bolestivou milostnou zkušenost, na životní lekci či jen na určitou situaci, kdy jsme byli v životě šťastní či nešťastní. Někdy v nás názor autora silně rezonuje a hřeje nás pocit, že s námi někdo sdílí důležitý náhled na svět. Jindy se člověku ale při čtení knihy křiví úsměv, nesouhlasně kroutíme hlavou, knihu zavíráme a s nepochopením autorova světonázoru nebo vtipu od knihy odcházíme, ať už natrvalo, nebo minimálně do té doby, dokud nás nepřejde vztek a autorovi to neodpustíme. Koho ale budeme plísnit, když to možná bude umělá inteligence, která splácá dohromady text, který v nás bude vzbuzovat tak silné emoce? Absurdita té situace mi přijde téměř komická. Ať už po přečtení knihy napíšu svůj rozhořčený komentář či negativní recenzi kamkoli, bude to autora mrzet? Bude mu záležet na tom, co si myslíme o pasážích, která sám nevymyslel? Nebudeme tak jen planě bušit do klávesnice a posílat náš nesouhlas do prázdna? Začneme konverzaci, svou reakcí na text budeme chtít s autorem konverzovat, dát mu prostor na obranu. Autor bude však němý.
Konečně pokrok a svoboda jak pro autory, tak pro čtenáře
Možná jsem jen moc velký pesimista a svým přístupem bych jen všem autorům, včetně mě, ničil šťastný život. Jak se v současnosti na našem globálním západě stále více klade důraz na užívání si života, cestování, sdílení skvělých zážitků, díky umělé inteligenci budou mít také autoři více volného času na zažívání všech požitků, které těm šťastnějším z nás moderní doba nabízí. Autoři se nebudou muset měsíce a roky potit při psaní komplikovaných příběhů, nebudou muset trávit čas hledáním inspirace a zdrojů, nebudou se muset ptát lidí, kteří s jejich příběhem nějakým způsobem souvisí. Vše vyřeší umělá inteligence. Usnadní práci, přinese instantní příběhy na přání, a umožní spisovatelům ponořit se do požitků. Na jednom lehátku na pláži v jihovýchodní Asii bude ležet autor a během té stejné chvíle, co vy si budete užívat na vodním skútru, společně s umělou inteligencí sepíše pár povídek. A vy si je možná ještě během té samé dovolené už přečtete vydané pomocí chytrých platforem a rychlého vydávání e-knih. Svoboda. Při té představě mě ale děsí věc s tím spojená, totiž že nám umělá inteligence, stejně jako sociální sítě, nakonec jen ukousne další část z pestré škály pocitů a zážitků. Že nám vezme radost z mistrně formulovaného textu, nad kterým jsme přemýšleli několik dní. Připraví nás o fotku, kvůli které jsme leželi několik desítek minut či hodiny v trávě, jen abychom vyfotili stojícího jelena na kraji lesa, právě když přichází soumrak, nadchází zlatá hodina a sluneční paprsky vytvářejí na trávě pokryté kapkami vody z právě skončené přeháňky třpytivou podívanou, kvůli které stálo za to promrznout a zmoknout. Už nebude potřeba se namáhat a bylo by pokrytecké se dívat skrz prsty na ty, kteří chytnou příležitost za pačesy. Nejsou přece zpátečníci.
A nenechají si ujet vlak.
