Panhelénské hry nebyly jen v Olympii. Nemejské hry 2024 s českou účastí

Nejsou to jen olympijské hry

Je to už téměř šest let, co jsme se rozhodli podívat se do Řecka. Už před nástupem pandemie jsme plánovali jet na Peloponés, do zapadlého městečka Nemea, kde se už pár desetiletí konají obnovené nemejské hry. V tomto městečku s dlouhou historií se v antice konaly jedny ze čtyř panhelénských her. Hry olympijské, pýthické, isthmické a nemejské se pravidelně opakovaly a dovolovaly tak všem Řekům v období míru poměřovat síly, společně sportovat a oslavovat tak zdraví, sílu a fyzickou zdatnost. V současnosti už většina z nás zná pouze hry olympijské, a je to zcela logické. Jejich obnovení před více než stoletím z nich učinilo celosvětový svátek sportu, zbylé panhelénské hry zůstaly zapadlé prachem. Na jednu stranu je to škoda, na druhou to je ale vlastně dobře. Pompéznost olympijských her nemůže víc kontrastovat s tím, co jsme během nemejských her zažili. Letos jsme totiž byli jedni z mála Čechů, kteří se her v Nemei účastnili. Ne pro medaile, ty se totiž nepředávají. Jeli jsme tam jednoduše zažít tu událost a mít možnost proběhnout se po antickém stadionu, poměřit síly se stejně starými lidmi, a možná být obdarován palmovou ratolestí.

Hry, kterých se může zúčastnit každý

Myšlenka obnovených nemejských her stojí především na umožnění účastnit se všem, kteří o to projeví zájem. Nehledě na věk, pohlaví, národnost či fyzickou zdatnost, přijet může opravdu každý. Soutěží se v běhu na antickém stadionu, a těch sto metrů zvládne opravdu každý. Během, chůzí – každý svým tempem. Víc než u kteréhokoli jiného závodu totiž tady opravdu platí, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. To je onou hlavní myšlenkou. Každý může přijet, postavit se s dalšími devíti lidmi stejného věku a pohlaví na start, a pod svými bosými chodidly cítit historii místa, na kterém běhali Řekové už více jak dva tisíce let nazpět. Jde tady o přiblížení myšlenky jednoty duše a těla, důležitosti péče o své tělo, o ideály areté či kalokagathie. Jediná podmínka pro účast je být člověkem. A komu je sto metrů málo, může si zaběhnout něco přes sedm kilometrů po okolních vinicích a olivových hájích a závěr opět uběhnout na starém antickém stadionu nedaleko nemejských rozvalin.

Skvělá organizace v rukou místních lidí

Byli jsme ubytováni v Mykénách, pár desítek minut autem od místa konání her. V hotelu byli výhradně lidé, kteří se přijeli účastnit her. Na recepci jsme si chvíli povídali s Řekem ze severu země, který se osobně znal s profesorem Stephenem G. Millerem, archeologem, který zasvětil většinu svého života místním vykopávkám a který také stál za oživením nemejských her. Dle výpovědi tohoto muže pan profesor Miller opravdu zasvětil velkou část života vzkříšení nejen místa pořádání her, ale také hodnotám a myšlenkám, které s fyzickou aktivitou souvisejí. Jeho smrt v roce 2021 měla dopad na mnoho místních a také na organizaci her. Profesor Miller zdůrazňoval nutnost co největšího přiblížení se antickým hrám, tedy zakazoval používání telefonů, mikrofonů, nechtěl událost moc propagovat a fotit. To se po jeho smrti změnilo. I tak však byla samotná účast nádhernou událostí a zážitkem, na který člověk do konce života nezapomene.

A abych se dostal k samotné organizaci: byla naprosto bezproblémová. Registrovali jsme se několik měsíců předem, včas jsme obdrželi informace v angličtině s časem závodu a také s číslem skupiny, ve které poběžíme. Na místě pak dobrovolníci rozdávali vodu, balíčky s upomínkovými předměty a také obsáhlými texty o historii her a s nimi spojenými hodnotami. Při čekání jsme se seznámili s několika stejně starými Francouzi, kteří byli v našich startovních vlnách. O události se dozvěděli před několika lety, když s rodiči cestovali po antických památkách. Myšlenka účasti je nadchla stejně jako nás – a určitě jsme nebyli jediní.

Netřeba se bát bosých nohou

Jakmile přišel náš čas, byli jsme odvedeni do velkého bílého stanu, kde jsme se převlékli do bílého chitonu. Ve stejných místech se v antice muži připravovali na hry, olejovali svá těla a poté se nazí vydali soutěžit. Nahota by v dnešní době nebyla myslitelná, běh v bílém chitonu nás všechny i tak přiblížil obrazu z antického Řecka. Jakmile byla celá skupinka deseti mužů připravená, organizátor v modrém chitonu nás uvedl před tunel, kterým jsme stejně jako antičtí muži měli po chvíli vstoupit na stadion. Předtím jsme však všichni museli přísahat na čest nás i našich měst a rodin, že budeme zachovávat čest her a sportovního ducha. To jsme pronesli řecky, takže ti řečtiny neznalí mohli jen přitakat, což stačilo. Poté jsme se již vydali do tunelu, kde jsme čekali, než nás jednoho po druhém uvedli, publikum nám zatleskalo, a my jsme proběhli podél stadionu na startovní čáru. Nebyla to však čára jako v současnosti. Startovalo se ze startovního kamene, který určoval postavení palce. Ještě před rozestavěním jsme si všichni vylosovali dráhu, na které poběžíme. Ti na krajích byli teoreticky lehce v nevýhodě z toho důvodu, že před samotným startem byla před nohy všech účastníků za pomocí dřevěných tyčí natažena lana. Jakmile bylo odstartováno, obě tyče spadly a spolu s nimi také natažená lana před nohama soutěžících. Soutěžící v prostředních drahách tak měli lano na zemi o malou chvíli dříve a mohli tak vyběhnout bezpečně a beze strachu ze zakopnutí.

Jakmile jsme vyrazili, pocit euforie stál za všechno to plánování a dlouhou cestu na Peloponés. Dotek půdy na holou kůži chodidel nebyl vůbec tak nepříjemný, jak jsem se obával. Organizátoři vše připravili a umetli tak, abychom pod nohama neměli kameny, které by nám běh znepříjemnily. Všech deset mužů běželo vpřed k místu, kde vlály vlajky jednotlivých států světa, vítr si pohrával s borovicemi rostoucími okolo stadionu a občas se vzduchem k zemi nesly květy oleandrů kvetoucích pod nimi. Z naší skupiny jsme ani jeden nevyhráli a pro Česko tak nezajistili pomyslné vítězství palmové ratolesti. V následující skupince mladších mužů však běžel jeden Čech z Prahy, shodou okolností atlet, který předvedl nádherný výkon a hned po startu nechal všech zbývajících devět soupeřů daleko za sebou. Bylo příjemné okolo sebe slyšet češtinu jeho spolužáků a vyučujících, se kterými se do Řecka vydal. A bylo příjemné vidět jeho nadšení a radost. Vyhráli ale všichni, už jen ta výprava do Řecka za hodnotami férovosti, uctění zdraví a schopností těla, přiblížení se starým ideálům, tím vším jsme si všichni odnesli pomyslné vítězství.

Za čtyři roky znovu. A tentokrát pořádně

Za čtyři roky se uskuteční další ročník her a my budeme znovu u toho. Starší, možná pomalejší, ale o to nadšenější z pocitu, že můžeme zase společně s ostatními lidmi z celého světa stát na řecké půdě a užívat si radost z pohybu, který nás všechny spojuje. Tentokrát si už načteme program o něco lépe, abychom se zúčastnili všeho, co místní organizátoři naplánují. Nebyl to totiž jen běh, čeho se lidé mohli zúčastnit. Po celý víkend se na místě antických vykopávek a samotného antického stadionu uskutečnilo divadelní představení, čtení antické poezie, hudební vystoupení, vystoupil také samotný řecký národní orchestr, proběhlo představení hoplítů. My jsme měli v plánu běh, a ostatního programu jsme se neúčastnili, jelikož jsme svou první návštěvu v Řecku trávili objížděním památek v okolí. Za čtyři roky to změníme. A přestože to budou už hry jiné, s větší snahou o zapojení ze strany státu a s menší zodpovědností ze strany místních, bude na ně nesporně mít dopad úmrtí profesora Millera a také stále větší zájem lidí z celého světa, přesto to bude stát za to.

A možná se nás tam z Česka sejde víc, než v letošním roce, protože jako národ sokolů máme ke sportu a hodnotám nemejských her velmi blízko.

Tak za čtyři roky v Řecku!