Muzeum druhé světové války v Gdaňsku stojí za návštěvu. A jeďte tam vlakem

Vydali jsme se do Gdaňsku. Chtěli jsme vyzkoušet naše železniční spojení s Baltem (to musím pochválit a doporučit), prozkoumat ulice neznámého města, žasnout nad nádhernými domy historického centra, jít do muzeí, dívat se na mohutné jeřáby v loděnici z věží kostelů, zajet do Sopot a procházet se tam v písku, dát si žurek. Prostě si užít prodloužený víkend v ne tak vzdáleném městě.

Ke krásám Gdaňsku se možná dostanu jindy, nebo si je možná dohledáte v několika minutách na internetu. Já jsem byl každopádně nadšen. Tento příspěvek píšu ale kvůli muzeu, které rozhodně stojí za návštěvu. Pokud byste tápali, zda do města jet, a chyběl by vám nějaký poslední argument, tato instituce by mohla být tím rozhodujícím.

Muzeum se rozprostírá v samotném centru, jen několik set metrů od hlavního náměstí, malebného nábřeží, filharmonie a velkého vyhlídkového kola. Budova je pro mne jako nadšence do architektury zajímavá a už ona samotná ohromí, pomůže člověku připravit se na velmi náročné hodiny, které procházením jednotlivých částí muzea stráví.

Hlavní expozice se nachází v podzemí. Člověk prochází dlouhou chodbou a postupně vchází na levou i pravou stranu, prochází ulicemi měst předválečných i těch, které se změnily v ruiny. Jednotlivé prostory jsou různě veliké, strop křivolaký. Někde máte dostatek prostoru k prohlížení, jindy se mačkáte na jiné návštěvníky, což v člověku instinktivně vyvolává svíravý a stísněný pocit. Některé místnosti nabízejí krátké dokumentární snímky dokreslující danou část výstavy, jiné místnosti nabízející dobové předměty, dokumenty, tisk, fotografie, mapy. Důležité je, že se celá výstava zaměřuje stejnou měrou na Německo a Sovětský svaz, menší měrou pak na Itálii a Japonsko. Druhá světová válka nepřišla z čistého nebe a nezavinil ji jeden člověk či stát. Německo i Sovětský svaz jsou za válku stejně zodpovědné, a svou roli samozřejmě sehrály i státy, které svou tehdejší politikou dovolily, aby k těm hrůzným událostem došlo, případně ty státy, které se spolu s těmito velkými hráči podílely na překreslení hranic. Dějepis, který byl ovlivněn Sovětským svazem a který popíral jakoukoli roli východního impéria na rozpoutání války, ten ovlivnil chápání historie mnoha z nás. Je proto důležité, že podobná muzea vznikají.

Je náročné, aby se do popisu historie nepletlo národní chápání dějin. Polsko, které před první světovou válkou neexistovalo a které za té druhé trpělo víc než mnohé jiné země v Evropě, je pro umístění muzeí daného období velmi dobrá volba. Samotný Gdaňsk, který stál na začátku krvavého konfliktu, dává člověku úplně jinou perspektivu náhledu na evropské dějiny v první půlce dvacátého století. Část samotné výstavy se na Gdaňsk zaměřuje a je to důležité. Na historii Polska ve dvacátém století by se dala vysvětlit historie celé Evropy. Je to země, kterou si nejdříve rozparcelovalo Rusko, Prusko a Rakousko, která se poté znovuobjevila na mapě Evropy, aby po dvaceti letech opět zanikla a byla pohlcena totalitními režimy ze západu a východu. Samotné Polsko však bylo při zániku Československa jednou z těch zemí, které si rozparcelovaly náš stát. A tento historický fakt v muzeu nezamlčeli. Výstava a výklad dějin zde tak nedává jednostranný pohled na utrpení Polska, jsou zde ukázány také ty úseky dějin, kdy se Polsko k jiným zachovalo tak, jak se jiní chovali k němu.

Historie je plná paradoxů a určitě není černobílá. Nelze ji vysvětlit v několika minutách. Výstava a práce všech, kteří se na stavbě budovy a přípravy expozice podíleli, si zaslouží obrovské uznání a díky. Historii si musíme neustále připomínat, abychom věděli, že jakékoli paktování se se zlem často vede i k vlastnímu zániku. Ustupování násilníkovi vede ještě k horšímu utrpení, než jak to na začátku vypadá. Proto nemohlo nikoho překvapit, že i na této výstavě byl cítit současný konflikt na Ukrajině. Aktuální výroky politiků v Polsku či na Slovensku mohou být z velké části ovlivněny předvolebním obdobím. Kroky, které naprostá většina Evropy učinila na podporu Ukrajiny a na zastavení ruské agrese, jsou přesně tím, co je potřeba, aby se historie neopakovala. Čím déle agrese potrvá, tím silnější budou hlasy volající po zastavení pomoci. Pokud však nevytrváme a necháme oběť útočníkovi, hrozí, že jsme se nepoučili a že se historie bude opakovat. Válka se totiž nezastaví za našimi hranicemi, jak už jsme ve dvacátém století několikrát zažili.