Článek
A klišé to je. Takové neškodné, upřímně myšlené. Může se totiž stát, že popřeju šťastné a veselé někomu, o kom nevím, že ho zrovna někdo opustil, nebo že onemocněl, přišel o práci. Od jisté doby se vždy snažím formulovat svá přání bezpečněji.
V mém věku se může stát, že popřeju štěstí někomu, s kým jsem pár týdnů nekomunikovala, a on mi sdělí nějakou jobovku. Raději jsem opatrná, někdy až předvídavá. Před pár lety jsem na sociálních sítích objevila spolužačku z vysoké. Pamatovala jsem si ji jako skvělou parťačku, ale po škole jsme se jedna druhé ztratily. Zakrátko měla narozeniny, a tak jsem využila příležitosti se jí ozvat. Napadlo mě ale, že bych se měla pro jistotu vyhnout tomu preferovanému slůvku…
Bingo! Odepsala. Ráda, že jsem se ozvala, ale… „Nedávno mi zemřel manžel, holka, povím ti, to je takový smutek, že si to nedovedeš představit – tedy doufám, že tě nic takového nepotkalo,“ dodala.
Někdy se ptám lidí, co si přejí. Nepřekvapuje mě už rychlá, skoro bezmyšlenkovitá odpověď: „Chci být šťastná, šťastný“.
„Jak?“ zajímá mě a tady narazím na dlouhou pauzu nebo neschopnost zformulovat obsah přání být šťastným člověkem.
Rádi se pak o tom, co je štěstí, bavíme. Nemocní považují za štěstí zdraví, bezdětní potomka, chudí peníze, osamělí partnera a mohla bych pokračovat dál.
Co si ale přejí lidé, kteří zdánlivě všechno mají? Rodinu, práci, nestrádají chudobou… Každý z nich si pochopitelně přeje něco, co nemá.
Každý? Vlastně ne. Znám několik lidí, kteří jsou spokojení se vším, co prožívají. Kamarádka považuje za štěstí, že dokázala odejít od manžela, který ji psychicky týral. „Proč jsem to neudělala dřív,“ diví se. „To je úleva, jsem tak šťastná!“
Mám jedno dítě v invalidním důchodu. Jeho nemoc se občas projevuje záchvaty. Přistihla jsem se, že se považuji za šťastnou, když je delší dobu klid. To si pak se šťastně rozvedenou kamarádkou ráno píšeme, jak je ten svět krásný.
Mohla bych pokračovat dalšími příklady lidí, kteří si připadají šťastní, ačkoli by nad mnohými někdo mohl kroutit hlavou v údivu, co lze považovat za štěstí. „Třeba když vyjdu s důchodem,“ říká jedna žena. Naučila se s tím, co má k dispozici, neuvěřitelně hospodařit a ještě si platí oblíbený podcast a dva časopisy, které má ráda.
Momentálně znám snad nejšťastnější mladou, mně hodně blízkou dvojici. Právě se zasnoubila a plánuje na příští léto svatbu. A další, ti zase čekají za měsíc dítě. Ještě si vybavuji kamarádku, jež překonala strach z neznámého. Zvyklá všude jezdit autem a hlavně s partnerem, pozvala sama! svá tři vnoučata na prodloužený víkend do Prahy vlakem. Prahu vůbec neznala, všechno, kam chtěla děti vzít, si předem nastudovala. Já jí v ty dny hlídala dům a krmila kočky, takže jsem je nemohla provázet.
Vrátili se nadšení.
„Olo, jsem tak šťastná… Víš, chtěla jsem jim dopřát vzpomínku, jakou mám díky mamince. Taky se mnou jezdila do Prahy. Proto jsme se ubytovali v tom hotelu,“ řekla mi a já jí rozuměla.
No nic, mohla bych pokračovat. Uvědomuju si, že sdílím svět s mnoha šťastnými lidmi a jsem za to vděčná. Právě sedím na prosvětleném balkoně plném rozkvetlých muškátů a bylin. Piju kávu, moc dobrou, z Etiopie. Syn si ji právě dělá, slyším kávovar. Dnes bude krásný den, tuším to.
Neznamená to, že se tu starám sobecky o své malé „podělané“ štěstíčko, aniž si uvědomuju smůlu některých, frustraci jiných, ano, i neštěstí mnohých. V tom jsme všichni spolu. Každý jsme prožívali období, kdy nás ani nenapadlo myslet na štěstí, stačilo by, aby se nedělo to, co nás momentálně tlačí k zemi a my se cítíme jak mravenci pod obrovskou botou.
Ale vždycky, opravdu vždycky se ukázalo, že dokud žijeme… No, však víte.
Pokud jste zrovna v této situaci a štvou vás mé kecy o šťastném ránu s kávou na balkoně v tichu jindy hlučného města, protože končí týden se dvěma státními svátky a spousta lidí je z Prahy venku, zkuste si vybavit nějaký okamžik ze svého života, kdy jste se cítili šťastní.
Když jsem se trápila nad synovou diagnózou, pomáhalo mi to. Třeba jsem se uviděla v den maturity, kdy jsme ji s profesory slavili v restauraci Myslivna ve Zlíně. Byla jsem pár měsíců vdaná – tenkrát jsem víc ke štěstí nepotřebovala. Vtom mě oslovil obsluhující, že mám jít k telefonu.
Přece nikdo neví, kde jsem, šlo mi hlavou.
No, někdo to věděl. Manžel. Studoval vysokou v jiném městě a v ten den zápolil s angličtinou. Stihla jsem mu poslat zprávu, že já to proklaté účetnictví zdolala.
„Chci ti jen říct, že jsem udělal angličtinu za jedna a že tě miluju. Jdi se bavit,“ řekl a já kráčela od výčepního pultu do sálu za bavící se třídou jak reklama na štěstí.
Okamžiků kratinkého, ale intenzivního štěstí je v životě každého z nás samozřejmě víc. Většinou jsou to chvíle, kdy jsme se cítili šťastní, i když jsme v té době třeba prožívali svá traumata.
Věřím, že snad každého z nás dokáže takový moment kratinkého pocitu štěstí nakopnout, abychom se mohli narovnat a říct: „Já to dám.“
