Článek
Po pravdě, máme 3 děti, dcera (13 let) a syn (10 let) se na osmileté gymnázium v Praze dostaly, nejmladší má ještě dost času. Na gympl se hlásilo cca 500 dětí a brali 60. Všude vyprávíme, že děcka měla štěstí, že se dostala, že jim to náhodou vyšlo, abychom nevypadali, že se vytahujeme. To je ale blbost, bylo za tím děsně práce, nervů, zlomených židli, hlučných diskusí a stohy papíru. Když říkám stohy, tak to není myšleno obrazně. Dvakrát došel toner do laserovky, který je na 5000 papíru.
Tohle je první věc, kterou musím potvrdit. Dostat normálně chytrý dítě přes přijímačky je drahý. Nejen peníze jako takové (10 000 za přípravný kurz je běžná cena – přijímačky na nečisto od p. Husara, největší a nejúspěšnější cirkus ve městě), ale hlavně čas. Pokud ho nemáte, nebo nechcete dát, rovnou na to zapomeňte. V případě dcery nám pomohl covid, díky Číno, doufám, že vám ty netopýří aspoň chutnají, a v druhém případě to, že jako programátor jsem už za zenitem a práce mě často nebaví, tak utíkám od toho, kam se dá, a manželka vykořisťuje zaměstnance z domova. Reálně mě i manželku to stálo víc než 200 hodin času každého. Pak tu máme papíry, učebnice, cvičebnice, rozkousaný pravítka, tužky, propisky, mikrotužky.
Pojďme dál. Koho jsem tedy připravoval?
Dcera Týna – typická holka, v životě se na základce neučila, žádné učící návyky, pořád samé jedničky, těžký nezájem o výuku, má dobrou paměť, a když se snaží, chápe souvislosti. Ráda a hodně četla. Je jednodušší ji přesvědčit k čemukoliv, ale když se kousne, nepohne s ní stádo buvolů, já ale občas jo. Od přírody flink s flegmatickou povahou.
Syn Petr - od narození odbojář, složitá osobnost, za prvních 10 dní v páté třídě přinesl 12 poznámek. Když mu něco nešlo, bral to jako osobní urážku. Když se mu něco nelíbí, klidně udělá hysterickou scénu, nadává, rozbrečí se, citově vydírá (kazíš mi život), nesoustředí se, neposedí… Je jak uragán. Když je v normálu, je sensitivní, zodpovědný a bystrý. Zvlášť mu jde matika a dějepis, ale nesnáší češtinu. Vůbec nečte, ani když je to o minecraftu. Další jeho nevýhodou je, že se narodil na konci srpna a bude na přijímačkách soutěžit s dětma i o rok a půl staršíma, než je sám. Rok a půl ve vývoji myšlení je obrovsky znát, ne nadarmo se testy IQ vztahují k věku dítěte.
Už teď je vidět, že celé to bylo dost adrenalinové, náročné a pekelně dlouhé. Následující epizoda bude o samotném začátku – bylo jaro, rok před zkouškami a já chtěl zjistit, jak na tom naše děti jsou se znalostmi.
Epizoda 1)
Pojďme se přenést o rok, respektive o 3 roky v případě dcery, zpět. Je jaro, rok před přijímačkami, venku je krásně, a poslední, co chcete, je bavit se s dětmi o tom, čeho chtějí dál v životě dosáhnout. Tyhle řeči jsem jako děcko nesnášel. Přesto se jich boomersky zeptám. Dcera zarytě mlčí a doufá, že jí dám co nejdřív pokoj – na otázku, jestli chce na gympl, odpovídá, že ano, že jí ale dost trápí, co si vezme první den na sebe, aby nevypadala ze je out, že v tom vůbec nemá jasno. Tak, že si to ještě rozmyslí. Syn na stejnou otázku ze sebe vyrazí „chci bejt popelářem, ne asi“. Už teď je jasno, že si ze mě dělá srandu a že z něj nic smysluplného nedostanu. Zkusím jeho slabinu „chtěl si mít vilu za 60 milionů, toho bez gymplu těžko dosáhneš. Chceš na gympl?“. Potom co přisvědčí, že teda jo, mám odrazový můstek.
„Hele dám ti příklad, ať vím jak jsi na tom.“ Vím, že oba jsou jedničkáři, z dřívějších debat o matice vím, že Petr umí přemýšlet abstraktně, má bystrou mysl, ale je zbrklej. Do čtvrtý třídy řešil příklady tak, že čísla náhodně sečet nebo odečet v nejhorším vydělil a vypálil výsledek, zadání nečte, je to ztráta času, když má vlastně udělat pokaždé totéž. Skoro všichni si o něm do čtvrté mysleli, že je geniální, ale ve chvíli, kdy bylo potřeba něco víc – jako přečíst si zadání - už to nebylo s výsledky tak horký. Dcera naproti tomu chápala svět tak nějak komplexněji už od mala – tati, co je za vesmírem? Tati, když ti řeknu, co jsem si koupila v krámě za kapesný, budeš naštvanej a budeš mě nutit večeřet a řekneš to mámě?
Dobře – první testovací příklad pro oba. Sčítání velkých čísel pod sebe. Dva příklady. První nezáludný, oba ho dali správně. V druhém příkladě jsem zarovnal záměrně blbě desítky a jednotky a oba mechanicky sečetli, co bylo pod sebou. Když jsem se zeptal, jestli tam nemají chybu, tak prý ne. Když jsem se zeptal, jestli není blbě sčítání desítek a jednotek, tak mi řekli oba, že ne, že takhle se sčítá pod sebe. Na otázku, proč to při sčítání normálně vyjde jinak, neuměli odpovědět, ale prý je to jiný sčítání. Jako sčítání pod sebe není přece sčítání, tati.
Poznatek první – jedničkáři v čtvrté třídě neumí sčítat. Naučili je (se) mechanický postup a hlavně je důležité u příkladu nepřemýšlet a udělat ho rychle, ať je od něj pokoj. Ach jo, moje srdce matfyzáka krvácí. Už na začátku to vypadá, že vykvetu. Petr pochopil, že sčítání pod sebe asi nefunguje, jak si myslel, tak se zeptal, jak to je správně. Když jsem mu to ukázal a vysvětlil, tak mi řekl, že to dávno věděl a že to tak dělal, a když jsem mu řekl, že ne, že to dělal blbě, tak se urazil a odešel. Týně bylo jedno, že jí výsledek vyšel špatně, a když jsem ji chtěl ukázat, jak se sčítá pod sebe, tak mi to odkývala a pak odešla. Pochopil jsem až o hodně později, že Týna umí sofistikované odkývávat i s odpověďmi na záludné otázky, ale jinak vůbec nechápe, co jí říkám. Je to obrana proti myšlení, protože je to moc namáhavé a mě se nechce, tati. To sčítání jsem ji učil ještě 2× a nakonec pomocí výhrůžek a mé první rezignace „ne tohle nepůjde, už tě učit nebudu“, jsem ji přinutil to pochopit.
Máme za sebou první úspěch. Děti umí sčítat pod sebe. Sadomasochisticky jsem vzal cermaťácky test matiky z minulého roku a dal jsem jim ho. Rovnou, žádné cvičení. Chtěl jsem vědět, jak na tom jsou, neměl jsem přehnané představy. Vůbec. Říkal jsem si 20 bodů bude dobrých. U Petra jsem si říkal, že by mohl mít 25 bodů. Jak to dopadlo? Týna čas 70 minut dodržela, měla krásných 9 bodů. Petr přišel za 30 minut (a to 20 minut bylo slyšet z pokoje třískání pingpongáčem o zeď). Měl celkem 2 body.
Po tomhle testu jsem Týně oznámil, že problém s tím, co si vezme na sebe první den školy, mít nemusí, a že jí naučím přes léto aspoň pracovat rukama, když to na gympl není. V případě Petra jsem byl už poučený a chtěl jsem mu říct, že to nevadí, že jsem to čekal. No, neřekl jsem mu to, protože se mnou nemluvil a ani mě nechtěl poslouchat, za jeho 2 body jsem totiž mohl já, protože jsem mu dal blbou propisku. Když začal mluvit, dozvěděl jsem se, že na gympl už nechce.
Zdá se vám to depresivní? Doteď nebylo, ani trochu, to teprve přijde.
