Článek
V kraji, který byl nejhorší ze všech, leželo malé království jménem Oheb. Ohebané byli lidé pokorní, vlídní a zvyklí ohýbat hřbet před výmysly svých vládců.
Oheb byl natolik lákavý, že se sem sjížděli lidé z celého širého světa – za prací, za obchodem i za zábavou. Dobře se zde žilo také zlodějům, pasákům oveček i dealerům veselých lektvarů, neboť strážníků bylo poskrovnu a mnozí z nich spíše hleděli jinam.
Školy zely prázdnotou nápadů a léčit uměli leda bylinkáři. A tak trpěliví Ohebané, cestovali za doktory do vzdálených krajů, a v ranních či večerních hodinách raději nevycházeli z domovů.
Ale král s družinou se usmíval ze zámku a s přesvědčením tvrdil, že vše je v pořádku. „Vždyť máme práci, růst a rozvoj! Naše město je bezpečné. Doktorů je dost. To jen vy, naši poddaní to nechápete“ volal. A když už lidem došly síly, nakreslil jim na mapu průmyslový park. „To je ono! To vás spasí! Teď musíte být konečně spokojení!“ zvolal.
Jenže někteří Ohebané už další haly nechtěli. Toužili po bezpečí, čistším vzduchu a lékaři za rohem, ne za horami. Chtěli mít kde zaparkovat, chtěli školy pro své děti. Už nevěřili slibům bez důkazů. A tak se rozhodli studovat královy listiny, klást otázky – a chtěli odpovědi.
Někteří si dokonce přáli, aby o dalším osudu Ohebu rozhodli všichni obyvatelé. Ne potají, ne na schůzkách vybraných rádců. Ale hlasem lidu. Tomu se prý říká referendum.
A protože každá pohádka může mít jiný konec, záleží na Ohebanech, jaké bude jejich budoucnost.
Mohou podepsat petici za vyhlášení referenda o průmyslovém parku v Chebu.
www.referendum-cheb.cz
Ať Oheb jednou není jen příběh o ohnutých zádech, ale o lidech, kteří se narovnali.
