Článek
Pak se přesunuli na neutrální území. Francouzi i Britové také vyšli z nepřátelských zákopů na neutrální území, čímž se vytvořilo shromáždění asi 100 000 lidí. Do té doby se navzájem zabíjeli, ale ten den se setkali a spojili: vyměňovali si suvenýry, zpívali písně, směňovali knoflíky, tabák, víno a sladkosti a hráli fotbal s plechovkami. V roce 2014 byl na památku této události postaven fotbalový památník.
Byla to neuvěřitelně dojemná podívaná. Ti, jež spolu bojovali na život a na smrt a nenáviděli se, se najednou začali spojovat. Samozřejmě, že generálové byli okamžitě znepokojeni. Pod hrozbou smrti byli vojáci přinuceni vrátit se do zákopů a válka pokračovala. Trvala čtyři roky a zahynulo v ní 20 milionů lidí.
Otázka, která z této události vyplývá, zní: Je možné zastavit válku z úrovně samotných vojáků? Vidíme, že vojáci by mohli ukončit válku, kdyby chtěli, ale jelikož se řídí příkazy svých generálů, pak by to vyžadovalo, aby i generálové chtěli zastavit válku, což zase nutně vyžaduje souhlas další vyšší úrovně, a tím se to stává nemožné.
Přesto se tento případ zapsal do historie: V boji zblízka se lidé navzájem chladnokrevně zabíjeli bajonety, bylo prolito spoustu krve, protože se nejednalo jen o vzdálenou střelbu z děl a raket – tito lidé se doslova postavili tváří v tvář svým nepřátelům, cítili k nim nenávist a najednou se to všechno v jediném okamžiku změnilo ve stav spojení.
Ukazuje se, že i ta nejsilnější nenávist se může v mžiku vytratit. Boj může trvat dlouho a najednou „puf!“ – nenávist se rozplyne. Důvod nenávisti najednou zmizí.
Není to žádný zázrak. Je to jednoduše způsob, jakým se odehrává program, který řídí naše touhy. Naše nenávist ztrácí smysl, stejně jako naše láska. Můžeme vidět podobné příklady lidí, kteří byli kdysi zdánlivě zamilovaní, a najednou se přestali milovat. Ta láska, která je držela pohromadě, v jednom okamžiku zmizí. Často slyšíme rozvedené lidi, jak o svých partnerech říkají: „Proč jsem ho vlastně miloval?“
Skutečnost, že se naše city mohou najednou změnit z jednoho momentu na druhý, nám ukazuje, že jakákoli jednota, kterou vytvoříme, by neměla být založena na našich pocitech, ale na myšlence. To znamená, že pokud šíříme myšlenku, že se musíme sjednotit a žádat o dosažení nejvyššího stavu – stavu úplného splynutí, pak vytvoříme pevný základ pro sjednocení.
Základ této myšlenky vychází z Vyššího kořene, kdy bylo lidstvo původně stvořeno jako jednotné vědomí, které prošlo procesem rozbití a rozptýlení, až jsme se nakonec ocitli v realitě, kde se vnímáme odděleni jeden od druhého. Během tohoto stavu rozbití procházíme určitým vývojem, dokud nedosáhneme bodu, ve kterém se opět začneme probouzet do našeho jednotného stavu. To znamená, že v určitém okamžiku začneme cítit, že jsme v protikladu k našemu nejžádanějšímu stavu, že jsme již hodně trpěli ve své rozdělenosti, a vyvine se v nás nová touha: touha podstoupit velký návrat zpět k úplnému sjednocení.
