Článek
Co je to tedy taková školka? Taková školka je zařízení na odložení dětí, když chcete jít vydělávat peníze do práce. Děcka tam bývají nejméně do oběda (4-5 hodin), často i do pozdního odpoledne (8-9 hodin) a s vámi jsou ten zbytek. Je vidět, že čas strávený ve školce je zásadně určující pro děcko od 3 do 6 let. Cílem školky je socializace (navyknutí dětí na sebe, rozvoj sociálních schopností) a rozvoj psychomotorických schopností včetně přípravy na do první třídy ZŠ. Zní to divně, ale znamená to v podstatě jen to, že děti mají být schopné fungovat v kolektivu a rozvíjet si myšlení, pohybové schopnosti, koordinaci a ideálně intelekt a kreativitu.
Takže jsme na startu. Máte doma tříleťáka, malýho caparta, který je podle vás čistý a nezkažený jako slovo boží. Je to malý poděs (pokud už v mezičase nebyl uzemněn tabletem nebo mobilem), co pořád něco zkoumá, něco chce, dynamit, co by pořád lítal a něco rozbíjel. Často sebe. A tohohle caparta dáte do školky.
První den otevřete dveře hned na vás dýchne maminko/babičkovská atmosféra. Ženské, které tam najdete, jsou většinou milé, usměvavé, vstřícné, rozložitější a nedefinovatelného věku. Všechno je uklizené, nikde smítko, ve vzduchu je atmosféra porozumění a takového toho pozdního unaveného letního odpoledne, kdy si rádi lehnete a jen čumíte do oblak. Těmhle ženským, kdybyste dali na den vzteklého agresivního afgáňáka, tak vám ho vrátí ve stavu palácového psíka, s růžovým pletenými mokasíny na každé tlapce, s naprosto nevěřícným výrazem. Tyhle ženské se snaží každému vyjít vstříc. Hlavně žádné nedorozumění.
Co dělají děti ve školce? V prvé řadě malují nebo spíš omalovávají. Je skoro pravidlo, že dítě má každý den odnést ze školky hezký obrázek, nebo výtvor, který potěší maminku. A tak děti, protože kreslit neumí, hlavně vybarvují omalovánky, nebo přesně definovaným postupem, za dohledu, berou tu razítko tam kousek řetězu, tu pírko a na zadané místo ho nalepí. A když se to i tak nepovede, hodná paní učitelka to sama opraví. Aby všechny děti měli hezké, obrázky a maminky byly rády. Na výstavce v zádveří vidíte jeden výtvor jako druhý, všechny hezké, stejné, uniformní …. tady se ti to malinko nepovedlo říká jedna maminka, když se její dcerušce nepodařilo nalepit peříčko na přesně stejné místo jako všem ostatním. Hrůza. Snažím se proti tomu bojovat.
Jednou měly děti nakreslit ptáčka podle předlohy. Všechny děti měli skoro stejného, jen jeden se lišil, vypadal jak emu, který vběhl na nášlapnou minu. Koule s křídly – v té záplavě stejných ptáčků vypadal jak pěst na oko – namaloval ho můj syn. Dost jsme mu to s manželkou vychválili a byl na své dílo patřičně hrdý. Syn celkově moc nezapadá, zaplať příroda. Podpora tvořivosti ve školce propadá.
Děti se ve školce i hýbou. Ne moc, ale hýbou, nikdo je nikam nenosí, musí si tam dojít samy. Nejdůležitější je ale jejich bezpečí, prý. Tak nám například vrátili děcko zpátky, že nemůže být ve třídě, protože se mu ztratily bačkůrky a bez bačkůrek tedy ve školce být nemůže, protože co kdyby mu to uklouzlo? Když jsem se se synem bavil a ptal jsem se ho, jak by mu to mohlo uklouznout, když tam mají všude koberec, jestli se tak moc s ostatníma dětma honí a lítá a tak. Jako néé tati, dyť běhání je přece ve školce zakázaný přece, to nevíš? Po další sondáži jsem zjistil, že nejenom že je zakázaný běhání, honění se, taky je zakázaný lézt na stromy, nikdy se v ničem nesoutěžilo (kromě rychlosti převléknutí se do pyžamka), tedy žádné přetahování, skoky, běhy, lezení po překážkách. Ani žádná práce s kladívkem, nedejbože závody autíček, sestavených z Merkuru. Nic.
Důvodem proč se tak neděje je bezpečnost, prý. Za mě děs a hrůza. Můj pětileťák sám bezpečně přeleze naši prolejzku, uběhne kilometr, ujde 15 kiláků, vyleze na Sněžku. To, co potkává ve školce za pohybový program, je max pro děti po kompletní obrně. Pohyb tedy také nic.
1692019242508
Děti jsou ve školce aspoň pohromadě, a učí se interagovat s ostatními. Tedy nesmí být moc hlasití, to se paním učitelkám nelíbí, ale interagovat mohou. Říkal jsem si, že tohle je tedy hlavní plus školky. Jednou jsem se zeptal jak řeší, když s někým chtějí stejnou hračku. Tak prý, kdo si jí první vezme toho je, ale ne vždycky, protože ten druhý se může rozbrečet nebo jít žalovat paním učitelkám. V tom případě jí dostane ten druhý. Paní učitelky jsou vlastně používané jako všemohoucí a vševědoucí bůh, který má poslední slovo. Nemá cenu se s někým domlouvat, dohadovat, vysvětlovat, protože to jak to bude, stejně rozhodne paní učitelka. S trochou nadsázky by se dalo říct, že kdo se rozbrečí dřív, kdo je první žalovat, ten vyhraje. Když ti někdo vezme hračku, nemůžeš mu jí vzít zpátky, protože se rozbrečí a paní učitelka mu jí zase dá. Jediná možnost je si všechno vyjednávat s paní učitelkou. Zase špatně.
To co jsem popsal vytváří uniformní(takhle máš malovat) bačkory(proboha hlavně neběhej), které ve všem spoléhají na autoritu (paní učitelka to vyřeší). Tohle je systémová toxická feminita. Chybí zde mužský vzor. Chlap. Chybí tu sport, chybí tu schopnost komunikace, kompromisu, řešení problémů.
Jak si to představuju? Děti by měly celé dopoledne a velkou část odpoledne lítat venku za jakéhokoliv počasí, na prolejzkách, závodit spolu navzájem, mohli by si i kreslit, lepit, stříhat, podle sebe, mohli by dělat v přírodě cokoliv. Mohl by jim klidně někdo cvičit hlavu a klidně i na tabletu - scratch, přírodopisný film by taky občas byl super. Děti by byly učené řešit konflikty sami, nebo v kolektivu, učili by se ovládat emoce a používat dohody – jednou já, jednou ty. Všechno to je realizovatelné, vidím to denně na svých 3 dětech.
Dítě od 3 do 10 let má být ušmudlané od bláta, má mít rozbité koleno, má se prát s kámošema (kluk), má lézt po stromech, stavět z lega/merkuru, chodit na fotbal, judo, atletiku, má chtít občas pomáhat na zahradě, může se učit dělat s počítačem, nebo jen tak si kreslit. Má myslet na ostatní, má se učit být vůdce i jen kolečko v soukolí. Má si vyzkoušet vše možné a nemožné, má se otlouct a tak získat cit pro to, co může a nemůže, má zjistit, co ho baví a nebaví a co mu jde a co ne.
Ano, jsou tu lesní školky, to je část řešení, ale zase inklinují k duškovinám a není jich moc a jsou zabookované několik let dopředu. Jsou zde sportovní školky (soukromé a placené) – to je asi pro mě nejsympatičtější možnost (jsou tam chlapi, sportuje se tam) a přál bych si, aby to byl v budoucnu mainstream. Ideálně kombinované s tím zbytkem, co jsem zmínil.
Nic naplat, nejmladší syn je už předškolák, další dítě neplánujeme, tak snad si aspoň někdo po přečtení tohohle článku dá větší pozor při vybírání školky pro své děcko. Hodně štěstí.
