Článek
Středověk je plný bitev, které se navždy zapsaly do historie. Čtenáři si jistě vzpomenou na slavná anglická vítězství u Kresčaku, kde padl i český král Jan Lucemburský, nebo později u Azincourtu, které ve své hře Jindřich V. zvěčnil sám William Shakespeare. Z českých dějin pak vystupuje tragická bitva na Moravském poli, která v roce 1278 ukončila velkolepou expanzi „krále železného a zlatého“, Přemysla Otakara II.
Pokud bychom se ale na nejslavnější bitvu zeptali urozeného člověka žijícího ve 14. nebo 15. století, s velkou pravděpodobností by zmínil dnes takřka zapomenutou událost, kterou by bylo vzhledem k počtu účastníků i faktickému významu možné označit spíše za potyčku. Jde o „bitvu třiceti“, ve které se v roce 1351 střetlo celkem šedesát šlechticů a která se uskutečnila uprostřed války o bretaňské dědictví, tedy vedlejšího dějiště stoleté války mezi Francií a Anglií.
V bitvě třiceti padlo jen několik účastníků a nijak nezasáhla do vývoje konfliktu, který pokračoval dalších čtrnáct let. Jako symbol rytířské odvahy a cti však nadchla tehdejší kronikáře a současníky natolik, že se na ni vzpomínalo až do konce středověku – a z přeživších potyčky udělala bez přehánění středověké celebrity.
Válka vdov
Válka o bretaňské dědictví vypukla po smrti tamního vévody Jana III. zvaného Dobrý, který se přes tři dlouhá manželství nedočkal ani jednoho legitimního potomka. Jan chtěl původně přenechat tehdy nezávislé vévodství francouzské koruně – až tolik nenáviděl svoji nevlastní matku Yolandu a jejího syna Jana z Montfortu, který se měl podle tehdejších zvyklostí stát následníkem.
Když mu to šlechta nedovolila, prohlásil za dědičku svou neteř Johanu zvanou Kulhavou a jejího manžela Karla z Blois. Později se ale smířil s Montfortem, a dokonce ho měl jmenovat svým nástupcem. Na smrtelné posteli se pak k otázce následnictví údajně odmítl věnovat se slovy: „Pro lásku Boží, nechte mě na pokoji a nezatěžujte mou mysl takovými věcmi.“
Jak se dalo očekávat, po Janově smrti se o vévodství přihlásili oba kandidáti: Karel z Blois a jeho manželka Jana Kulhavá i Jan z Montfortu, jehož žena se rovněž jmenovala Johana, přezdívaná Ohnivá. Válce o bretaňské dědictví se proto občas říká „válka Johan“ nebo „válka vdov“, protože obě ženy v jejím průběhu ztratily svého manžela.
Spor o následnictví v Bretani se stal brzy součástí mnohem většího konfliktu – dlouhé války mezi Francií a Anglií, které se později začalo přezdívat stoletá. A do Bretaně vpadli vojáci z obou soupeřících zemí: Angličané přišli na pomoc Janovi z Montfortu, zatímco Karlu z Blois pomáhala vojska francouzského krále.
Z nudy a finanční tísně
Válka o bretaňské dědictví rozhodně nebyla chudá na dramatické události. Montfortova choť kupříkladu hned na jejím počátku odvážně vzdorovala obléhání města Hennebont a prý dokonce neváhala obléct brnění a účastnit se bojů, kvůli čemuž si vysloužila zmíněné přízvisko Ohnivá. Kronikář Jean le Bel k tomu píše:
Vymyslela skvělý plán. Nasedla na koně, který byl jako ona sama v plné zbroji, a vyzvala asi tři sta mužů střežících bránu, na niž se zrovna neútočilo, aby se k ní připojili. Pak s touto družinou vyjela za hradby a odvážně zaútočila na nepřátelský tábor, v němž kromě několika chlapců a služebnictva nikdo nebyl. Do jednoho je pobili, všechno zapálili a brzy byl celý tábor v plamenech.
Hranice mezi oběma soupeřícími frakcemi se ale po několika letech lítých bojů víceméně ustálily: zatímco Francouzy podporovaná strana držela většinu severovýchodní Bretaně včetně města Rennes, montfortovci spolu s Angličany ovládali velkou část bretonského pobřeží na západ od města Morlaix až po ústí řeky Loiry. Ani jedna strana přitom nedokázala zásadně postoupit a proměnit vývoj války.
Za této patové situace měly vojenské posádky jen málokdy co na práci a také málo způsobů, jak si přivydělat nad rámec pravidelné mzdy, která často nebyla dlouhé období vůbec vyplácena. To byl i případ posádek dvou sousedních hradů: Josselinu drženého příznivci Karla z Blois a Ploërmelu, který byl pro změnu loajální Johaně Ohnivé a jejímu nezletilému synovi. Ten po Montfortově smrti v roce 1345 zdědil otcův nárok na bretonské vévodství.
Nuda spojená s dlouho nezaplacenou mzdou vedla k tomu, že se velitelé obou hradů na vlastní pěst dohodli na způsobu, který měl vyřešit oba problémy naráz. Iniciativa podle kronikářů vzešla ze strany Jeana de Beaumanoir, kapitána posádky hradu Josselin, který vyzval druhého velitele na rytířské klání. Robert Brandebourch – původem Angličan nebo Němec, který měl na starosti obranu Ploërmelu – kontroval nápadem na souboj třiceti vybraných mužů na každé straně.
Výsledek této předem dohodnuté „bitvy“ neměl mít žádné teritoriální nebo politické dopady. Bojovníci na obou stranách jen hájili čest paní, které sloužili – tedy ohnivé nebo kulhavé Johany –, a především toužili zajmout co nejvíc protivníků, aby si tak přišli na vysoké výkupné od jejich rodin. Kapitáni přislíbili, že žádný z jejich mužů neuteče z boje a dohodli se na datu a místu střetnutí.
Bitva s přestávkou
O čtyři dny později se šedesát vybraných bojovníků sešlo na velké pláni mezi oběma hrady. Jean de Beaumanoir velel výhradně rytířům a panošům ze starodávných bretonských rodů, zatímco Brandebourchova společnost byla pestřejší: tvořily ji dvě desítky Angličanů, šest Němců a čtyři Bretonci. Spolu se šlechtici se na místo dostavilo mnoho diváků z širokého okolí, kteří si takovou podívanou nemohli nechat ujít.
Většina mužů před střetnutím sesedla z koně, ačkoli kronikáři se neshodují v tom, jestli několik z nich nezůstalo v sedle. Podle Jeana le Bel „někteří tvrdí, že čtyři nebo pět Francouzů zůstalo na koních a že dvacet pět jich sesedlo z koní stejně jako všichni Angličané“. Přiznává ovšem, že si tím není jistý, protože na místě nebyl osobně.
Bojovníci se do sebe každopádně pustili hlava nehlava a nedlouho poté byla prolita první krev. Přesto ale nešlo o běžnou ozbrojenou šarvátku, protože když se obě strany po několika hodinách unavily, rozhodly se dát si pauzu na občerstvení. Slavný francouzský kronikář Jean Froissart k tomu píše:
Zdálo se jim vhodné zastavit boj a odpočinout si. Vzájemně se dohodli na příměří, dokud se nezotaví a dokud ten, kdo první vstane, nezavolá ostatní zpět. V tomto okamžiku byli čtyři mrtví Francouzi a dva Angličané. Dlouho odpočívali, popíjeli víno, které jim přinesli v lahvích, opravovali si poškozenou zbroj, čistili si rány a obvazovali je.
Souboj pak pokračoval až do večerních hodin a o výsledku nakonec rozhodl jeden bretonský panoš, který zůstal v sedle – nebo se do něj podle pozdější básně nečekaně vyhoupl a rozbil svým divokým útokem řady zaskočených Angličanů, čímž zajistil Beaumanoirově skupině vítězství. Na místě padl Brandebourch s osmi svými spolubojovníky, ostatní jeho muži skončili v zajetí, ze kterého se museli draze vykoupit.
Středověké celebrity
Pokud se jeden z opěšalých bojovníků rozhodl skutečně z ničeho nic nasednout na koně a zmasakrovat protistranu, nepůsobí to příliš rytířsky ani poctivě. Zřejmě ale bylo toto jednání buď v souladu s dohodnutými pravidly, nebo část Bretonců zůstala od počátku v sedlech, jak naznačoval le Bel.
Výsledek bitvy totiž nikdo zpětně nezpochybňoval ani nekritizoval. Potyčka se naopak stala na obou stranách stoleté války vzorem rytířského jednání. Froissart ji označuje za „nejobdivuhodnější hrdinský čin, který by neměl být nikdy zapomenut, ale který by měl být dáván za příklad všem mladým rytířům“. Le Bel pak zdůrazňuje, že by „ke všem, kdo bitvu přežili, by se mělo přistupovat se zvláštní úctou, ať už se vydají kamkoli“.
Což se také podle všeho skutečně dělo: ještě o dvacet let později byl u dvora francouzského krále Karla V. jeden z přeživších rytířů, Even Charruel, obdařen nejvyššími možnými poctami. Ten samý panovník si také na počest souboje nechal ušít zvláštní tapisérii a na souboj po staletí vzpomínal i bretonský rod Rohanů, který byl přítomen rovněž v Českých zemích. Beaumanoir a jeho muži nastoupili úspěšnou kariéru: mnozí z nich se stali kapitány významných bretonských měst, jiní byli Karlem z Blois jmenováni důležitými vyslanci a poradci.
„A všichni budou zářit, jako když čtou o Artušovi a Olivierovi, o Rolandovi a Karlu Velikém. Za tři sta let – ne, za tisíc! – budou lidé slyšet o této bitvě třiceti, která neměla obdoby,“ předpověděl ve své kronice le Bel. V tom se ovšem značně zmýlil, protože zlatá éra rytířství se v polovině 14. století ve skutečnosti již chýlila ke konci – především v souvislosti s rozvojem střelného prachu, který zcela proměnil způsob válčení.
Co se týče války dvou vdov, nakonec v ní zvítězila Johana Ohnivá, jejíž syn zabil v roce 1364 v bitvě u Auray Karla z Blois a stal se na dalších více než třicet let vévodou. Svébytná Bretaň si uchovala nezávislost na obou soupeřících mocnostech až do konce 15. století, kdy vévoda František II. prohrál „šílenou válku“ s Francií, která nakonec vévodství postupně zcela ovládla.
To už je ale jiný příběh.
(Jako historik vím je blog spisovatele Františka Kalendy, ve kterém se dočtete zajímavosti nejen ze středověké historie)
Použitá literatura a prameny
Bell, Adrian R. (ed.). The Soldier Experience in the Fourteenth Century. Woodbridge: The Boydell Press, 2017.
Curry, Anne. The Hundred Years' War. Ofxord: Osprey Publishing, 2002.
Sumption, Jonathan. The Hundred Years War: Trial By Battle, 1999.
The True Chronicles of Jean le Bel. Woodbridge: The Boydell Press, 2011.
Další doporučená četba
Cornwell, Bernard. Azincourt. Praha: BB Art, 2009.
Kovařík, Jiří. Čas stoleté války. Praha: Mladá fronta, 2006.
