Článek
Už ve středu 7. května započne konkláve: shromáždění, které zvolí příštího papeže, jenž nastoupí po nedávno zesnulém Františkovi. O novém „římském biskupovi“, který je absolutistickou hlavou katolické církve a zároveň nejmenšího státu světa, Vatikánu, rozhodne sbor kardinálů mladších osmdesáti let.
Všichni k volbě způsobilí kardinálové, jichž bude letos rekordních 133 ze sedmdesáti různých zemí, se dle tradice sahající až do roku 1492 sejdou v Sixtinské kapli, kterou nebudou moci opustit, dokud se dvě třetiny z nich neshodnou na novém papeži. Tento způsob volby nástupce svatého Petra je však z hlediska dvoutisícileté historie katolické církve relativně novým fenoménem, který pochází až z období vrcholného středověku.
Počátky
V prvních staletích křesťanství a postupně se rodící katolické církve neměla volba římského biskupa, zprvu mimochodem o nic mocnějšího než ostatní významní patriarchové, jasně určená pravidla a podíleli se na ní místní duchovní i prostí věřící. Svatý Fabián byl kupříkladu ve 3. století alespoň podle legendy zvolen na základě toho, že na jeho hlavu dosedla holubice, což bylo považováno za znamení od Ducha svatého.
Fabián se stal nedlouho poté jednou z mnoha obětí pronásledování římským císařem Deciem v roce 250. Vztahy mezi křesťany a Římskou říší se však zásadně proměnily, když na císařský trůn na začátku 4. století nastoupil Konstantin později přezdívaný Veliký. Křesťanství se stalo nejprve státem preferovaným a později dokonce jediným státním náboženstvím, což na jednu stranu ukončilo opakující se vlny perzekuce, zároveň však císaři dostali příležitost zasahovat do výběru církevních hodnostářů včetně římských biskupů.
Římští (respektive v pozdějším období byzantští, tedy východořímští) vladaři rozsuzovali spory mezi znepřátelenými frakcemi, které si mnohdy zvolily jiného kandidáta, a papeže (ostatně stejně jako patriarchy v Konstantinopoli) často jmenovali i sesazovali dle libosti a momentálních politických nebo teologických preferencí. Do výběru navíc od počátku zasahovala místní politika a zájmy mocných římských rodů, armáda, klérus a samozřejmě i stávající papežové, kteří se někdy snažili jmenovat vlastní nástupce. Felix IV. tak kupříkladu v 6. století jmenoval svým nástupcem Bonifáce II., zatímco římský klérus zvolil alternativního protikandidáta – Diodora, jednoho z mnoha středověkých „vzdoropapežů“.
Papež Štěpán III. se pokusil na Lateránském koncilu v roce 769 alespoň kodifikovat, že se římským biskupem nesmí stát nikdo nevysvěcený na kněze nebo na jáhna nebo zakázat, aby do výběru přímo zasahovali vojáci a světská moc. Všechna tato pravidla však byla brzy znovu porušena (například Lev VIII. neměl v době zvolení ani jáhenské svěcení) a papežská volba zůstala i nadále složitým politickým hřištěm, na kterém se střetávaly zájmy nejmocnějších hráčů ve městě i širším regionu.
Byzantské císaře v polovině 8. století vystřídali franští panovníci, kteří papeže zachránili před rozpínavými Lombardy a posílili jejich teritoriální základnu ve střední Itálii. Papežové výměnou za to udělili královský titul Karlovcům, kteří předtím vládli z pozice majordomů slábnoucí merovejské dynastie. Volbu římských biskupů v tomto období bez ohledu na opakovanou snahu papežů řídila zejména lokální aristokracie, franští panovníci (od Karla Velikého papežem korunovaní císaři) však do ní často vstupovali a vyhrazovali si právo úspěšné kandidáty schvalovat.
Na cestě k reformě
S rozkladem Franské říše po smrti Karlova nástupce, Ludvíka Pobožného, dostala římská aristokracie volnou ruku, čehož také patřičně využila. 10. století je v papežské historii často přezdívané jako saeculum obscurum, „temné století“, které provázel dramatický úpadek papežské prestiže související s volbou skandálních římských biskupů, proti nimž působí mnohem známější renesanční papežové jako vrchol mravnosti a zdrženlivosti.
Papež Štěpán VI. kupříkladu nechvalně proslul tím, že svého předchůdce nechal vykopat z hrobu, veřejně soudit a „potrestat“ useknutím tří prstů na pravé ruce. Tělo zesnulého odsouzeného papeže Formosa bylo nakonec vhozeno do řeky Tibery, sám Štěpán však nedopadl o mnoho lépe, protože byl o několik měsíců později sesazen, uvězněn a uškrcen.
Jeden ze Štěpánových pozdějších nástupců, v době volby teprve dvacetiletý Benedikt IX., pro změnu abdikoval ve prospěch svého kmotra, za což měl být štědře odměněn. Papežské abdikace byly mimochodem ve středověku mnohem obvyklejší než v současnosti, kde starou tradici po staletích znovu obnovil teprve Benedikt XVI., který se úřadu římského biskupa vzdal v roce 2013 a umožnil tak volbu papeže Františka.
Byzantince nebo Franky v zásazích do papežských voleb vystřídali císaři pozdější Svaté říše římské z německých dynastií, kteří se s hlavou katolické církve dostávali do často i ozbrojeného sporu o vládu nad Itálií a obecně nad církevní hierarchií zejména v otázce jmenování biskupů. Způsob výběru římského biskupa se stal o něco přehlednějším teprve díky reformě papeže Mikuláše II., který v roce 1059 ustanovil bulou In nomine Domini úřad kardinálů-biskupů odpovědných za nominaci papeže. Byly tak položeny základy pozdějšího kolegia kardinálů, jenž vybírá hlavu katolické církve dodnes.
Vybraného kandidáta na papežský úřad ještě musel v následujícím století schválit císař, zbytek římského kléru a potažmo „římský lid“ a lokální šlechta, která kupříkladu v roce 1118 neváhala zajmout čerstvě zvoleného Gelasia II. Zcela do rukou kardinálů pak papežská volba formálně přešla z rozhodnutí Třetího lateránského koncilu svolaného papežem Alexandrem III. v roce 1179, který zároveň ustanovil pravidlo, že mezi sebou musí kardinálové nalézt dvoutřetinovou shodu.
Vznik konkláve
Odpovědnost za volbu papeže dala kardinálům do rukou obrovský vliv, jehož vrcholem byly právě okamžiky následující po smrti římského biskupa. To spolu se vznikem konkurenčních národních frakcí (ve vrcholném středověku zejména těch francouzských a italských) přispělo k často úmorně dlouhému procesu výběru, který vyvrcholil volbou z let 1268-1271 ve středoitalském italském Viterbu.
Téměř tři roky trvající dohadování ukončil teprve zásah světské moci, capitana del popolo Raniera Gattiho, který kardinály uzavřel v tamním papežském paláci a obklíčil vojáky. Když pak stále nedospěli k rozhodnutí, nechal jim snižovat příděly jídla a nakonec i odstranit střechu nad hlavou. Zvolený papež Řehoř X. následně ustanovil bulou Ubi periculum dnešní „konkláve“, což je výraz pro uzamčenou místnost (z latinského cum clave – tedy doslova „s klíčem“).
Kardinálové měli napříště k volbě dospět stejně jako ve Viterbu ve striktní izolaci, přičemž pod hrozbou exkomunikace nesměli mluvit s nikým „zvenčí“ a neměli ani právo posílat nebo přijímat vzkazy. Pokud do tří dnů nedospěli k rozhodnutí, měli dostávat jediný pokrm denně (jídlo jim mělo být podáváno oknem) a po dalších pěti dnech sestával pouze z vína, vody a chlebu. Kardinálové byli tedy pod tlakem jednat rychle, ale zároveň do jejich rozhodování neměly mít alespoň teoreticky možnost zasahovat světské síly zvenčí.
Konkláve se definitivně prosadilo teprve v průběhu dalších desetiletí (několik Řehořových nástupců jím stanovená pravidla suspendovalo) zejména zásluhou později svatořečeného papeže Celestýna V., který byl na rozdíl od obvyklé praxe sám poustevníkem, nikoli kardinálem. V katolické historiografii tento papež proslul zejména jiným svým krokem, tedy že abdikoval na svůj úřad již v roce zvolení (1294) jako vůbec poslední římský biskup před vypuknutím velkého schizmatu na přelomu 14. a 15. století.
Ještě předtím však Celestýn trojicí papežských bul znovu ustanovil Řehořovu „volební reformu“ a jeho nástupce, Bonifác VIII., ji zakotvil přímo do kanonického práva. Pozdější papežové přísná pravidla konkláve opakovaně zmírnili, v roce 1351 bylo kupříkladu kardinálům povoleno mít kolem postelí v konkláve závěsy, aby měli alespoň trochu soukromí, a jejich pokrmy již nemusely být tak skromné: smělo jim být podáváno i maso, ryby, vejce, sýr nebo ovoce.
Středověký systém volby jako takový nicméně po staletí přetrval až do současnosti, ačkoli ne vždy dospěl ke všeobecně přijatému výsledku. Nejznámějším příkladem je samozřejmě volba Urbana VI. v roce 1378, kterou následně zpochybnili francouzští kardinálové a zvolili si vlastního „vzdoropapeže“, Klementa VII. Tento spor známý na takřka půl století rozdělil katolickou církev a způsobil, že si na stolec svatého Petra v jeden okamžik kladli nároky dokonce tři papežové.
Západní schizma ukončil pod vedením císaře Zikmunda Lucemburského teprve Kostnický koncil, který se do české paměti zapsal mnohem více upálením Jana Husa. Koncil dva soupeřící papeže sesadil (třetí dobrovolně abdikoval) a z konkláve, které se tehdy konalo poprvé mimo Itálii, vzešel jednomyslným rozhodnutím Martin V.
Použitá literatura a prameny
Bellitto, Christopher M. (ed.). A Companion to the Medieval Papacy. Leiden: Koninklijke Brill, 2016.
Norwich, John J. Absolute Monarchs: A History of the Papacy. New York: Random House, 2011.
Walsh, Michael. The Conclave: A Sometimes Secret and Occasionally Bloody History of Papal Elections. Norwich: Canterbury Press, 2003.
Whalen, Brett E. The Medieval Papacy. London: Palgrave Macmillan, 2014.
