Článek
Bretaň dnes patří mezi nejnavštěvovanější regiony ve Francii. Turisty z celého světa láká divokou přírodou, vysokými útesy nebo pozůstatky dlouhé a bohaté historie – od prehistorických menhirů a dolmenů, které inspirovaly komiksového Asterixe a Obelixe, až po středověké hrady, kláštery a katedrály.
Dlouhá staletí byla ale Bretaň fakticky nezávislým státem, který se dokázal ubránit mocné Franské říši a následně odolával snaze Anglie i Francie o její ovládnutí. A to až do nástupu nešťastného vévody Františka II. (v. 1458-1488), který se na sklonku své vlády postavil na špatnou stranu politického soupeření ve Francii a svojí „šílenou válkou“ nastoupil cestu ke ztrátě samostatnosti.
Obležené vévodství
Vévoda František II. zdědil Bretaň v nezáviděníhodném geopolitickém postavení. Jeho země byla obklopená državami francouzské koruny, která se stala po vítězství ve stoleté válce nad Anglií silnější než kdy dřív a postupně si podrobovala menší sousedy. Naopak Anglie, která v Bretani dlouhodobě vyvažovala francouzské ambice, se zmítala ve „válce růží“ – nechvalně proslulém konfliktu mezi rodem Yorků a Lancasterů.
Vévoda František do tohoto konfliktu ostatně významně zasáhl, když u svého dvora přijal Jindřicha Tudora: velšského šlechtice, který se stal posledním pretendentem rodu Lancasterů. Budoucího Jindřicha VII. dlouho finančně i vojensky podporoval a odmítal ho vydat yorskému králi Richardu III., kterého pak Tudor porazil v Shakespearem zvěčněné bitvě u Bosworthu v roce 1485 a usedl na anglický trůn.
Bretaňské vévodství se pod Františkovou vládou od počátku pokoušelo francouzské expanzi vzdorovat ve spojení s dalšími ohroženými sousedy této rostoucí mocnosti. V roce 1465 se proto spojilo s burgundským vévodou Karlem Smělým v krátké válce proti francouzskému králi Ludvíku XI., která sice skončila nerozhodně, zajistila však alespoň prozatím pokračování bretonské nezávislosti.
O dvanáct let později však padl Karel Smělý v bitvě se Švýcary, aniž by po sobě zanechal mužské potomky. Francouzský panovník toho využil k ovládnutí velké části rozsáhlého burgundského území, zatímco zbytek připadl Habsburkům.
A Bretaň zůstala téměř osamocená.
Na špatné straně
Příležitost posílit postavení obleženého vévodství se naskytla v roce 1483, když Ludvík XI. zemřel a francouzskou regentkou se v době nezletilosti nového krále Karla VIII. stala jeho dvaadvacetiletá sestra Anne z Beaujeu. František II. se rozhodl podpořit nárok alternativního kandidáta na regentství – vévody Ludvíka Orleánského, který se přislíbil nechat papežem rozvést a oženit se za bretonskou princeznu Annu. To se také mimochodem mnohem později skutečně stalo, ale už za úplně jiných okolností.
Za Orleánského se postavili i další mocní šlechtici v čele s lotrinským vévodou Reném II. nebo tartaským vikomtem Alanem I., který se rovněž ucházel o ruku dcery bretaňského vévody, a v neposlední řadě rakouští Habsburkové. Tak vypukla první fáze konfliktu, kterou o sto let později humanistický historik Paolo Emilio překřtil na „šílenou válku“ (guerre folle) – a která pro Bretaň znamenala tragédii.
Válka se od počátku pro Františkovu stranu nevyvíjela příznivě. Ludvíkovi se nepodařilo zmocnit nezletilého krále ani na svou podporu vyvolat povstání v Paříži a vévoda nakonec skončil v zajetí, zatímco Bretaň byla přinucena vyjednat s francouzskou korunou příměří.
Konflikt se znovu rozhořel o rok později, když Ludvík uprchl svým věznitelům a vyhledal útočiště právě v Bretani. Ve stejnou dobu na francouzská území vpadl Maxmilián Habsburský a vévoda František doufal také v podporu anglického krále Jindřicha VII. Ten jej ovšem nechal na holičkách a do Bretaně proti králově vůli odplulo jen sedm stovek lučištníků pod vedením Edwarda Woodvilla, pána ostrova Wight, který také ve válce padl.
Slíbená podpora Habsburků se nakonec rovněž omezila na vyslání menšího vojenského kontingentu a velká část bretaňského vojska byla složená ze špatně vycvičených venkovanů, kteří nemohli čelit plnohodnotné invazi francouzské armády, tou dobou považované především díky dělostřelectvu za vůbec nejlepší na světě.
Během rychlého postupu padla do francouzských rukou velká část významných bretaňských měst i hradů a na stranu koruny se postavila dokonce i část místní šlechty nespokojené s Františkovou vládou. Vojska obou stran se nakonec střetla 28. července roku 1488 v bitvě u Saint-Aubin-du-Cormier nedaleko Rennes, ve které Francouzi s pomocí svého vyhlášeného dělostřelectva porazili Bretonce na hlavu.
Na místě dnes stojí památný kříž, který tuto prohru připomíná prostým nápisem: „Na obranu bretaňské nezávislosti zde 28. července 1488 padlo 6000 Bretonců.“ A vévoda František byl nucen prosit o katastrofálně nevýhodný mír.
Poslední boj
Dohoda z Vergeru uzavřená v srpnu roku 1488 přinutila Františka uznat svrchovanost francouzského krále nad Bretaní a vyhnat ze země všechna zahraniční vojska. Co bylo ale ještě mnohem horší, francouzský panovník Karel VIII. (tou dobou již dospělý) si vymohl právo schvalovat jakýkoli sňatek Františkova jediného potomka – jeho jedenáctileté dcery a dědičky Anny. Fakticky to znamenalo, že Francie začala rozhodovat o osudu vévodství, které se tak bez králova souhlasu nemohlo spojit s dalšími mocnými rody. A bylo jasné, že Karel chce Bretaň pro sebe.
Unavený a několikanásobně poražený vévoda František zemřel po pádu z koně jen o několik měsíců později, na smrtelné posteli ale přinutil svou dceru Annu přísahat, že se nikdy nepoddá Francii. Loajální část bretonské šlechty, která fakticky převzala moc, byla připravená tento závazek splnit – a Anna se v prosinci roku 1490 bez svolení francouzského krále v zastoupení provdala za Maxmiliána Habsburského, rakouského arcivévodu a zvoleného krále Svaté říše římské.
Tento krok poskytl Karlu VIII. záminku, na kterou čekal, a už na jaře následujícího roku vpadl do Bretaně. Ani tentokrát se Bretonci nemohli měřit s francouzským vojskem, měli však štěstí: pomoc jim na rozdíl od předchozí etapy „šílené války“ vyslal anglický král Jindřich VII. Už při první expedici do Bretaně dorazilo více než sedm tisíc mužů ve zbrani včetně tolika ceněných anglických lučištníků. To byla síla, která měla potenciál zvrátit vývoj války ve prospěch vévodství.
Jenže Angličané se brzy zapletli do složitých vnitropolitických sporů, kde proti sobě vzájemně intrikovala mladá vévodkyně spolu se svým kancléřem na jedné straně a maršál Jan IV. z Rieux na straně druhé. Francouzská vojska navíc zvolila taktiku spálené země a brzy se ukázalo, že zpustošená Bretaň není schopná anglické jednotky živit ani platit, jak vévodkyně Anna původně přislíbila. A její manžel, král Maxmilián, se nikdy neukázal – jeho pozornost se plně upřela na Uhersko zmítané občanskou válkou po smrti Matyáše Korvína.
Konec nezávislosti
Rozhádaní Bretonci definitivně kapitulovali po dvou měsících obléhání Rennes a Karel VIII. přinutil Annu ke sňatku s ním – i přesto, že byla formálně vdaná za Maxmiliána a sám francouzský král byl pro změnu už několik let zasnoubený s Maxmilánovou dcerou Markétou. Habsburkové proti zrušení Karlova původního zasnoubení i anulaci nikdy nekonzumovaného sňatku marně protestovali v Římě – papež oba kroky posvětil a Karel měl s mladičkou vévodkyní v příštích několika letech šest dětí včetně čtyř synů. Od těch se očekávalo, že se stanou zároveň dědici francouzského trůnu i bretonského vévodství, čímž dojde ke konečnému spojení obou zemí.
Všechny děti ovšem předčasně zemřely a již v roce 1498 si smrt přišla i pro samotného Karla VIII., podle všeho následkem nehody při hře jeu de paume – středověkého předchůdce moderního tenisu. Pro Annu, stíhanou již tolika tragédiemi, mohlo Karlovo úmrtí znamenat svobodu a pro Bretaň naději na nezávislou budoucnost. Jenže francouzský král tento vývoj předvídal a manželská smlouva Annu nutila provdat se za jeho následovníka, Ludvíka XII. – paradoxně mimochodem toho Ludvíka Orleánského, za jehož nástupnické právo bojoval v „šílené válce“ vévoda František a za kterého se měla princezna původně vdát.
Nový panovník byl sice stále ženatý, ale ani to sňatku nijak nezabránilo, protože manželství opět anuloval papež. Z nového svazku znovu nevzešel žádný mužský potomek, který by se dožil dospělosti, tentokrát však stačila dcera. Nejstarší Klaudie se provdala za budoucího francouzského krále Františka I., a když v roce 1524 zemřela, titul bretaňského vévody přešel na jejich syna. Král František pak o osm let později s formálním synovým požehnáním definitivně přičlenil vévodství k Francii.
Bretonci se v následujících stoletích proti francouzské nadvládě opakovaně, ač neúspěšně, bouřili, a jejich svébytný jazyk (bretonština je keltského původu, nikoli románského jako francouzština) postupně přestala většina místních obyvatel aktivně používat. Francie dokonce dlouho výuku bretonštiny spolu s ostatními regionálními jazyky zakazovala a děti byly za její používání ve škole fyzicky trestány. Dnes však zažívá nový rozkvět: původním jazykem Bretaně mluví na 200 tisíc obyvatel, tedy zhruba 5,5 procent obyvatel regionu, a vychází v něm řada novin i knih.
To už je ale jiný příběh.
(Jako historik vím je blog spisovatele Františka Kalendy, ve kterém se dočtete zajímavosti nejen ze středověké historie)
Použitá literatura a prameny
Currin, John M. „‘The King’s Army into the Partes of Bretaigne’: Henry VII and the Breton Wars,.“ War in History 7, no. 4 (2000): s. 379–412.
Fogel, Michèle. Roi de France: De Charles VIII à Louis XVI. Paříž: Gallimard, 2014.
Jones, Michael. The Creation of Brittany: A Late Medieval State. London: Hambledon Press, 1988.
Le Page, Dominique; Nassiet, Michel. L'union de la Bretagne à la France. Morlaix: Skol Vreizh, 2003.
L’Hoër, Claire. Anne de Bretagne. Paříž: Fayard, 2020.
Wilkins, Christopher. The Last Knight Errant: Edward Woodville and the Age of Chivalry. Londýn: I.B. Tauris, 2016.
Další doporučená četba
Mostecký, Jaroslav. Bastard. Praha: Mystery Press, 2023.
