Falešný král Eduard a jeho ďábelský kocour

Historie zná řadu více i méně známých podvodníků, kteří se vydávali za slavné osobnosti a mnohdy rovnou za členy královské rodiny. Většina čtenářů si v této souvislosti nejspíš vzpomene na Annu Andersonovou, jež o sobě prohlašovala, že je ruskou princeznou Anastázií – tedy zázračně přeživší dcerou posledního ruského cara Mikuláše, která byla ve skutečnosti spolu s celou rodinou v roce 1918 zavražděna bolševiky.

Ve středověku byl nejznámějším takovým podvodníkem Perkin Warbeck, který pro změnu předstíral, že je jedním ze ztracených „princů z Toweru“: synů krále Eduarda IV., kteří záhadně zmizeli za krátké vlády „hrbatého“ Richarda III. Historikové se většinou přiklánějí k vysvětlení, že Richard nechal chlapce jako právoplatné dědice trůnu zavraždit. Warbeckovi se ovšem podařilo přesvědčit o svém původu tolik lidí, že dokonce na krátkou dobu stanul v čele neúspěšného povstání.

Už mnohem méně do všeobecného povědomí vešel John z Powderhamu – původním povoláním koželuh, který se rozhodl vydávat za anglického krále Eduarda II. (v. 1307-1327). A to přesto, že mu chybělo jedno ucho a skutečný Eduard byl tou dobou stále naživu a vládl Anglii. O jeho absurdní snaze domoci se královského trůnu vypráví řada dobových kronik a potvrzují ji také stručné soudní záznamy.

Král pokousaný prasnicí

John se zjevil v červnu roku 1318 před branami bývalého královského paláce v Oxfordu, který dostali od koruny darem karmelitánští mniši. Sem si nechal zavolat oxfordského purkmistra a obyvatele města, aby se s nimi podělil o neobvyklou historku: tedy že právě on je skutečným králem Eduardem II., zatímco na trůně sedí podvodník, kterého je připraven vyzvat na souboj.

Svůj nárok přitom podpořil poukazem na to, že se „falešný“ panovník nijak nepodobá svému bojovnému otci, Eduardu I. přezdívanému „kladivo na Skoty“, a že jeho zájmy odpovídají spíše prostému chámovi než muži královské krve. Kronika převorství Lanercost k tomu uvádí:

Když to bylo oznámeno, celá obec se velmi se podivila a někteří pošetilí lidé se k tomuto muži přiklonili tím spíše, že se zmíněný král Eduard se svému otci nepodobal v žádné z jeho ctností. Bylo totiž všeobecně známo, že Eduard II. od mládí nacházel zálibu ve veslování, řízení povozů, kopání příkopů a pokývání střech domů. A že také po nocích se svými kumpány pracoval jako řemeslník a věnoval se i jiným mechanickým uměním, kromě jiných marnivostí a lehkomyslností, jimiž se královský syn nemá zabývat.

John měl připravené i vysvětlení toho, jak se „podvodník“ ocitl na trůně, zatímco on sám vyrostl v chudobě. Na vině měly být neopatrné královské chůvy, kterým podle jedné verze skutečný Eduard vypadl z kolébky a ošklivě se popálil. Podle jiné pak ho pak ženy nedokázaly ochránit před agresivní prasnicí, která nebohému princi ukousla ucho. Chůvy se přirozeně takovou nehodu neodvážily přiznat, a tak chlapce vyměnily za syna jakéhosi vozky.

Hrozba pro slabého panovníka

Přestože kroniky přiznávají, že Johnovo vyprávění udělalo přinejmenším na část obecenstva dojem, oxfordský purkmistr jednal rozhodně. Podvodníka nařídil uvrhnout do šatlavy a podal o všem zprávu skutečnému králi, který si Johna nechal předvést ke dvoru v Northamptonu.

Eduarda podle kronikářů celá historka spíše pobavila – dokonce podvodníka přede všemi přivítal jako svého „bratra“ a nabídl mu místo královského šaška. John ovšem odpověděl způsobem, který mu prakticky s jistotou garantoval popravu:

Když byl předveden, král ho posměšně oslovil: „Vítej, můj bratře!“ On na to ale prohlásil: „Nejsi můj bratr, ale falešně si nárokuješ království pro sebe. Nemáš ani kapku krve po slavném Eduardovi, a to jsem připraven dokázat proti tobě i proti komukoli jinému v této místnosti.“

Podvodník Johnova typu by byl za vlády jiných panovníků skutečně spíše komickou záležitostí. Eduard II. byl ale slabý a neoblíbený král, kterému v očích jeho poddaných ubližovaly nejen neobvyklé koníčky, ale i neúspěchy ve válce se Skoty nebo slabost pro různé oblíbence (a podle některých dokonce milence).

Nejznámějším panovníkovým „milcem“ byl gaskoňský šlechtic Piers Gaveston, který si u Eduarda získal takovou přízeň, že neváhal nejmocnější barony častovat urážlivými přezdívkami – například hraběte z Gloucesteru otevřeně nazýval „paroháčem“, hraběte z Lincolnu „břichatcem“ a hraběte z Lancasteru „šumařem“. Šlechtici toto chování nenesli s nadšením a v roce 1312 Gavestona unesli, usekli mu hlavu a jeho tělo nechali pohozené u cesty.

Zpochybnění Eduardova královského původu za této situace představovalo obvinění, které bylo potřeba rychle vyvrátit a tvrdě potrestat. Koželuh byl proto postaven před soud, který ho shledal vinným z „falešného a opovážlivého nároku na dědictví Anglického království“ a odsoudil ho ke zvláště ošklivému trestu smrti: tažení koňmi, pověšení, a nakonec i upálení.

Za všechno může kocour

John si po vynesení rozsudku pokusil zachránit kůži tím, že odpovědnost za šíření smyšlené historky přisoudil vyšší moci: tedy samotnému ďáblovi. Podrobnosti se v různých pramenech liší – zatímco podle mnichů z Lanercostu se podvodníkovi zjevil ďábel na poli v podobě muže, který mu už předtím vyplnil různé tělesné tužby, kronikář Thomas Grey zmiňuje, že s Johnem mluvil prostřednictvím černého kocoura. Kocour se ale objevuje přinejmenším v podobě jakéhosi ďáblova zmocněnce ve většině dobových textů – někdy ještě ve společnosti psa a kohouta.

Spojení mezi kočkami a ďáblem, herezí nebo čarodějnictvím samozřejmě nebylo ve středověké Evropě nijak výjimečné. Například o jihofrancouzských katarech se lživě tvrdilo, že uctívají kočky a že je jejich název dokonce od koček odvozen. Stejnému obvinění čelili templáři, jejichž špičky byly upáleny francouzským králem v roce 1314, nebo různé osoby podezřelé z čarodějnictví. Třeba černá kočka Alice Kytelerové, první odsouzené čarodějnice v Irsku, měla být ve skutečnosti démonem v přestrojení.

Johnovi každopádně výmluva na ďábelské domácí mazlíčky nijak nepomohla a trest smrti byl vykonán přesně tak, jak soudci rozhodli. Ani skutečný Eduard ovšem podvodníka dlouho nepřežil: v lednu roku 1327 byl svou vlastní manželkou Izabelou a jejím milencem přinucen abdikovat, uvězněn a o několik měsíců později za dosud ne zcela vyjasněných okolností zemřel.

Mezi historiky se dodnes vedou spory o to, jestli Eduarda schvátila nemoc, nebo byl zavražděn – a pokud ano, jestli k tomu skutečně došlo s pomocí rozžhaveného pohrabáče, jak tvrdí některé kroniky. Zajímavé ale je, že se v roce 1338 v německém Koblenci objevil jakýsi William Velšan, který o sobě tvrdil, že právě on je Eduardem, kterému se ze zajetí podařilo uprchnout. A někteří historikové se domnívají, že mluvil pravdu.

To už je ale jiný příběh.

Použitá literatura a prameny

Další doporučená četba

(Jako historik vím je blog spisovatele Františka Kalendy, ve kterém se dočtete zajímavosti nejen ze středověké historie)