Zápisky ze strastiplné poutě po zemích nejdobrotivějšího panovníka Jindřicha VIII.

LÉTA PÁNĚ 1534

Září

Z Tickhillu jsme vyrazili za svítání – pokud se ovšem dalo hovořit o svítání, jelikož mrholilo a přes hustou mlhu nebylo vidět víc než na několik kroků před sebe. Moje „milovaná“ choť Azelma mě na cestu vybavila kulhavým koněm a neméně kulhavým sloužícím: Wilfriðem, všemi přezdívaným Vilda Veš. Alespoň že plášť jsem dostal teplý a snad ne úplně zavšivený, i když u Azelmy si člověk nemůže být jistý ničím jiným než její záští.

Ani se se mnou před tak dlouhou a dozajista strastiplnou poutí nepřišla rozloučit. Prý že se moje mysl nemá ničím rozptylovat a musí se plně soustředit na nadcházející duchovní prožitek. To jistě! „Duchovní prožitek“ mi nakázal biskup jako trest za moje domnělé hříchy, kterých se přitom v těžké době dopouští každý druhý šlechtic. A jistě to neměl z vlastní hlavy – ostatně dobře vím, že Azelma už léta touží po mojí smrti, a co jiného poskytne lepší příležitost k tragickému úmrtí než desítky mil strávených putováním po nehostinném severu, ke hrobu svatého Cuthberta v Durhamu?

Jenže nemám na výběr, a když biskup nakáže a můj lenní pán a chlebodárce ho v tom podpoří, prostý rytíř musí poslechnout úplně stejně, jako mě musí poslechnout můj sluha Veš. A tak započíná moje plahočení za rozhřešením u hrobů světců, kteří snad vyslyší mé naléhavé prosby a moji prokletou choť v době mojí nepřítomnosti stihnou úplavicí.

York

Do Yorku, města Jeho Milosti arcibiskupa Edwarda, jsme dorazili na konci druhého dne naší již dostatečně strastiplné cesty. Doznávám, že jsem po pouhých pár hodinách od chvíle, kdy jsme opustili můj zchátralý hrad Tickhill, nevydržel neustávající déšť a vyhledal jsem přístřeší v hostinci v Doncasteru.

Postel jsem v patře sice sdílel se čtveřicí kupců páchnoucích po hřebíčku a podezřele časté koupeli, pořád to ale bylo příjemnější než se plahočit v tom nečasu. A s kupci jsem si alespoň trochu odpočinul při hraní piketu. Veš se o tom ovšem nesmí dozvědět, jinak by to jistě vyžvanil mojí milované choti a ta by vše prozradila biskupovi, který by mě pak poslal na nějakou další zatracenou pouť, nejspíš až do Říma nebo dokonce do Jeruzaléma.

Jaký je tedy York neboli Eoferwic, jak mu říkají potomci Sasů jako můj služebník Veš? Inu, rušný: plný kupců a žebráků a řemeslníků pobíhajících všemi směry, kteří ještě pořád dostavují tu jejich obrovskou katedrálu. Bůhví, proč jí říkají „minstr“, bezpochyby je to zase jeden z těch saských názvů, a i nedostavěná je větší než cokoli, co jsem kdy viděl. A to se jim nedávno zřítila věž!

Říká se, že stojí na starých římských základech a že v ní kdysi pokřtili Edwina, prvního křesťanského krále Northumbrie. Ovšem co si budeme povídat, jistě to byl pořád z půlky pohan – vždyť šlo o divokého Sasa a skutečné křesťanství jsme do země přinesli až my, Normani. Také my jsme pak postavili v Yorku skutečnou katedrálu, které se jen tak nějaká jiná nevyrovná, dokonce ani v naší staré francouzské vlasti.

Kdybyste jen viděli, jak nádherná má skleněná okna! Nejvíc mě zaujalo jedno, kterému se říká židovské, protože ho prý financovali místní bezvěrci. Je to na něm poznat, vždyť je šedivé a zobrazuje jen ornamenty, ne scény z našich slavných dějin jako ostatní okna. Ubozí neznabozi totiž mají zakázáno zobrazovat lidi a zvířata. Ještě že je dobrý král Eduard z naší krásné země před více než dvěma stoletími vyhnal a nemusíme se tak dále zabývat jejich pomatenými názory.

V katedrále je také plno pěkných soch našich slavných panovníků, od Viléma zvaného Dobyvatel, který saským barbarům přinesl řád a pořádek, až po nebožáka Jindřicha VI. – toho svatého prosťáčka, co nás zavlekl do takřka nekonečné války mezi rudými a bílými růžemi. Bohu stokrát díky za krále Jindřicha VII., který toto šílenství ukončil, a Jeho přesvaté Veličenstvo Jindřicha VIII., v jehož osobě se bílá růže lancasterská a rudá růže yorská spojily v jednu.

Nejposvátnějším místem v celém minstru je ovšem bezpochyby hrob svatého arcibiskupa a patrona města Viléma, který se nachází za hlavním oltářem. Nejposvátnějším, i když zároveň nejdražším – kapitula si za vstup k němu účtuje nekřesťanské peníze! Nabízel jsem svému služebníkovi, že se za něj na místě pomodlím, vždyť je to přece i jeho patron, ale on pořád jen žvanil o tom, že ho pokřtili podle nějakého domnělého svatého Wilfrida, ne Viléma. Blázniví Sasové vyhlašovali za svatého každého druhého biskupa nebo krále, ačkoli se navzájem trávili, podřezávali a popravovali stejně jako pohané.

Ale nevadí, poprosil jsem svatého Viléma aspoň o to, abych dobře doputoval a vypálil tak všem, kteří očekávají mou smrt, rybník.

Za ty peníze, co jsem mu zaplatil, by se měl snažit!

**

York má nejen pěknou katedrálu, ale i pěkné hostince a pěkné holky. S pěknými holkami jsem to samozřejmě slyšel jen z doslechu – jak bych to já, zbožný poutník, mohl vědět?

Každopádně jsem nelitoval rozhodnutí strávit noc v podniku s názvem „Růže a koruna“, který byl dost daleko od páchnoucí řeky a od té strašlivé řeznické ulice, ze které se dnem i nocí ozývá bečení podřezávaných jehňat a kůzlat a jejich krev a vnitřnosti se tu mísí s bahnem.

Jenže moje pouť musí pokračovat. Já se tak vydávám dál, vstříc studenému severu, a loučím se se zčernalými hlavami zrádců napíchanými před yorskými hradbami, kterým už vrány vyklovaly oči.

Scarborough

Jelikož mě putování opět znavilo, udělal jsem si přestávku ve městě Scarborough, kde se až do svátku svatého archanděla Michaela pořádají výroční trhy. O tamní zdivočelé posádce, která se neštítí vybírat nezákonné mýtné, jsem už leccos zaslechl. Netušil jsem ale, že jsou královští vojáci až takoví vydřiduši, kteří se snaží okrást nebohé cestovatele, jako jsem já, o poslední penci – a okrádají i Jeho Veličenstvo, jehož pevnost nechávají chátrat, zatímco si mastí vlastní kapsu mýtným.

Inu, co jiného čekat od chásky, která přebývá na hradě, kde se tak rád zdržoval hrbatý zrádce a vrah příbuzných, Richard z rodu Yorků? A který dal slabošský král Eduard II. svému milci Gavestonovi?

Naštěstí jsem si část svého skromného majetku schoval pod podrážky svých jezdeckých bot, takže mi zbylo i něco málo na potěchu mé nesmrtelné duše – jmenovitě na pár falešných kostek, kterými jsem večer na opilé posádce vyhrál zpět velkou část mýta. Přirozeně jsem se ve městě nemohl zdržet ani o jedno kostelní zvonění déle: uprostřed noci jsem vyklouzl a přespal pod širým nebem na břehu rozbouřeného moře.

Díky ochraně milosrdného Boha a drahým přímluvám svatého Viléma mě neodplavily vlny, nepřepadli divocí Skotové ani neroztrhali divocí vlci, které prý ostatně dobrý (leč poněkud lakotný) král Jindřich VII. z velké části zahnal do nejhlubších lesů.

Helmsley a Rievaulx

Po útěku z města trhů a nehodných královských služebníků jsem se raději celý den vyhýbal hlavním cestám směřujícím na sever, kdyby se náhodou posádka od někoho doslechla, kam mám namířeno. Můj služebník Veš se naštěstí ukázal jako dobře znalý místních lesů, kterými mě provedl lépe než leckterý lapka – možná dokonce lépe než ten krvežíznivec Robyn zvaný Kápě.

Ten nebožák mi tvrdí, že se v lesích vyzná, protože kdysi patřily jeho rodu. Rodu! Veš se narodil v prasečí ohradě a ve špíně se zrodila i jeho matka, bába a prabába, o tom nemám pochyb. On si ale usmyslel, že jeho předci bývali v dobách barbarských Sasů šlechtici a snaží se mi to dokázat svou stříbrnou náušnicí, která se prý v jeho rodině dědí od nepaměti. Vytrestal jsem ho za ty nesmysly tak, jak si zaslouží, a pořádně mu zkroutil tu jeho náušnici v uchu.

Správný pán si musí dávat pozor, aby nesmysly nevlezly jeho služebnictvu příliš do hlavy.

Jednu noc jsme na tom útěku strávili uprostřed lesů a musím říct, že jsem ani oka nezamhouřil. Tvrdí se sice, že vlky otec našeho královského Veličenstva nechal v Anglii zcela vyhubit, ale přísahal bych, že jsem v noci slyšel jejich hladové vytí. A ještě nebezpečnější než vlci jsou krvelační Skoti, kteří občas pořádají vpády na opačnou stranu naší děravé hranice a unáší počestné poddané a poutníky, zvlášť pokud vypadají, že by z nich mohlo kápnout nějaké výkupné.

Všichni angličtí svatí nás naštěstí před těmi barbary ochránili, a i přeživší vlci nás nechali na pokoji. Přesto doznávám, jakou jsem cítil úlevu, když jsem v dálce spatřil hradby hradu Helmsley, střežícího řeku Rye. Doufal jsem, že mě jeho pán Thomas, hrabě z Ruthlandu, pohostí tak, jak se na urozeného muže sluší a patří. Těšil jsem se nejen na teplo hradního krbu a kožešin, ale i na příběhy, které musí mít z dlouhé služby Jeho Veličenstvu.

Slyšel jsem, že se prý hrabě účastnil přeslavného turnaje mezi naším udatným králem Jindřichem a tím francouzským pávem, samozvaným králem Františkem, při kterém prý naše Veličenstvo porazilo na hlavu všechny odvážlivce. A také že byl svědkem korunovace naší nové královny Anny, jíž mnozí přezdívají la putain a o jejímž nástupu na trůn zde nebudu mnoho psát, kdyby se náhodou tyto zápisky dostaly do rukou mojí nehodné ženy nebo někoho jiného, kdo si mě přeje zostudit a zničit.

Jenže nemohl jsem se mýlit víc! Hrabě zřejmě stále pobývá v Londýně u dvora a jeho pohůnci mě odmítli byť jen pustit dovnitř trochu zahřát u krbu prokřehlé údy. Místo toho mě poslali do nedalekého cisterciáckého kláštera Rievaulx, kde prý mají pro poutníky jídla dost. Právě tam jsem tedy zamířil a v duchu služebníkům v tomto hradě přál mor a neštovice.

**

Musím se přiznat, že cisterciáckého kláštera jsem se zpočátku trochu obával, vždyť je to řád mnichů, který si podle vlastních tvrzení zakládá na prostém způsobu života. Naštěstí jsem si ale v Rievaulx potvrdil, že se od dob přísného světce-zakladatele Bernarda z Clairvaux leccos změnilo a jeho následovníci dnes nežijí v menším pohodlí než řeholníci z jakéhokoli jiného mnišského řádu.

A o znavené poutníky se starají skutečně vynikajícím způsobem! Poskytli nám pěknou komnatu v domě pro návštěvy, a dokonce nás pozvali na večeři, kde se podávaly ryby a čerství raci. Jak jsem zjistil, raci jsou místní specialita a mniši se pyšní tím, jak dobře je jejich kuchaři umí ochutit a zakrýt tak jejich přirozený zápach.

Nutno ovšem dodat, že mezi mnichy panovala poněkud napjatá atmosféra. Klášter nedávno navštívili muži Jeho Veličenstva, kteří mají za úkol zjišťovat, zdali se mnišské řády chovají dle Kristových přikázání nebo se ve skutečnosti věnují obžerství a oplzlostem, jak je z toho mnozí obviňují.

Mniši v Rievaulx musí čelit zvlášť velkým pomluvám, protože chovají ve velké úctě jakéhosi svatého Aelreda – podle jména opět Sasa – který prý do kláštera utekl kvůli neslušným návrhům nějakého rytíře, ale následně do nebe vyzdvihoval lásku mezi dvěma muži a rozplýval se nad ostatními bratry-řeholníky. V Rievaulx mají sice mniši stejně jako jinde zakázáno být o samotě jenom ve dvou, protože všichni víme, co se při takových příležitostech často děje. Ale dokážu si představit, že si Aelred jako opat mohl dělat, co chtěl, a pak to ještě bránil ve svých spiscích.

V klášteře ovšem navzdory tomu panuje přesvědčení, že jsou cílem královského vyšetřování, a dokonce spekulací o rozpuštění kvůli svému bohatství. Mniši z Rievaulx totiž v širokém okolí ovládají výnosnou těžbu železa a vlastní také velká stáda ovcí, která jim závidí nejeden soused, zejména pak sám hrabě Thomas.

Jestli mají pravdu pomlouvači nebo mniši, to se neodvážím soudit, protože jsou z mojí zkušenosti jedni horší než druzí. Ale jelikož se o nás v klášteře cisterciáci tak dobře postarali, budu jim přát, aby se všem vlkům lačnícím po jejich majetku ubránili.

Trable se Skoty

Doznávám se: podlehl jsem hříchu pýchy a domníval jsem se, že mi povětšinou milosrdný Bůh po tolika útrapách na mém putování dopřeje klidnou cestu k mému vynucenému cíli, hrobu svatého Cuthberta.

Leč nemohl jsem se více mýlit, neboť cesty Boží jsou nevyzpytatelné, jak by jistě dosvědčil ztrápený Job nebo Jonáš ve velrybím chřtánu. Když jsme po strávené noci opustili opatství Rievaulx, nemohli jsme tušit, že nás přepadnou ti nejhorší hrdlořezové, jaké křesťanský svět poznal. Proklatí Skotové.

Vrhli se na nás z lesa jen několik mil před Darlingtonem, kde jsme měli v úmyslu strávit noc. Obklopili nás na svých otrhaných ponících a s křikem tak strašlivým, že mi ještě teď naskakuje husí kůže. Musím říct, že se můj služebník Veš oháněl svým nožíkem udatně, přesto ho ale přemohli a ztloukli jako žito. Já jsem si byl vědom přesily a rozhodl jsem se tedy vydat svůj meč a vzdát se někomu, kdo vypadal jako jejich vůdce: dlouhánovi s vousem rudým jako zralé rajče, ze kterého bylo cítit vřesové pivo a odporný pach koňského masa, jehož konzumaci dobrým křesťanům zakázal již papež Řehoř III.

Ukázalo se, že je to skutečně největší z banditů, jakýsi Will Armstrong. Hrdě mi tvrdil, že je bratrem Angličany popraveného Johnnieho Armstronga, jako kdybych slyšel o každém zpropadeném skotském nájezdníkovi, kterého někde pověsí nebo rozčtvrtí. Marně jsem tomu odrbanci vysvětloval, že za mě moje žena nezaplatí ani vindru – dokonce možná spíš zaplatí za to, aby mě Skotové shodili z nejbližší skály do rozbouřeného moře. Ale nedal si říct.

A tak mě spolu s dalšími zajatci odvlekli pryč, hlubokými lesy a zrádnými močály až do jakési ubohé a studené věže. Moji věznitelé měli alespoň tu slušnost, že mi půjčili brk a inkoust, abych mohl pokračovat ve svých zápiscích – i když mě Armstrong varoval, že pokud za mě nikdo nezaplatí, vytře si mým vzácným itinerářem z cest svoje zbojnické pozadí.

Dobře vím, že mě může zachránit jedině zázrak. Doufám, že si svatý Cuthbert vzpomene, s jakou zbožností jsem se vydával na pouť k jeho místu posledního spočinutí – a stihne tyhle falešné křesťany tím nejčernějším morem.

Sanctus Cuthbertus istos paganos sua potestate percutiat atque metu urinas emittant. In nomine Domini, amen.

(Jako historik vím je blog spisovatele Františka Kalendy, ve kterém se dočtete zajímavosti nejen ze středověké historie)