Článek
Šimon z Montfortu (1208-1265) v Česku jistě nepatří mezi nejznámější postavy středověku – a pokud už si ho milovník historie s něčím spojí, půjde pravděpodobně o jeho vůdčí úlohu ve vedení vzpoury baronů proti slabému králi Jindřichu III. (v. 1216-1272).
Přinejmenším pro mnohé obyvatele velšsko-anglického pomezí ale ještě několik desítek po smrti představoval něco mnohem víc než jen šlechtice, který se pokusil omezit královskou moc a zaplatil za to životem. Byl pro ně mučedníkem a světcem konajícím zázraky, ač nikdy neuznaným korunou ani katolickou církví.
Neoficiální lidový kult se přitom soustředil kolem Montfortových tělesných ostatků, které si po jeho smrti v bitvě u Eveshamu rozebrali jeho nepřátelé, věrní následovníci i zbožní mniši z okolních klášterů.
Vůdce baronské vzpoury
Budoucí lidový světec se narodil jako druhý syn stejnojmenného Šimona z Montfortu, který nechvalně proslul především jako vůdce brutální křížové výpravy proti katarům na jihu Francie. Šimon mladší svého otce na této výpravě doprovázel – a nedlouho po jeho smrti při obléhání v Toulouse se rozhodl opustit Francii a získat rodové pozemky v Anglii. Právě tak se stal s posvěcením krále Jindřicha III. hrabětem z Leicesteru a jedním z mocných anglických baronů.
Montfort původně patřil mezi Jindřichovy oblíbence, a dokonce mu bylo dovoleno oženit se za královu sestru. Brzy se ale oba muži dostali do sporu kvůli penězům: Šimon totiž Jindřicha bez jeho souhlasu označil za ručitele jednoho ze svých dluhů, za což byl přinucen odejít do exilu ve Francii a následně se připojil ke křížové výpravě. Přestože se s králem o několik let později smířil a zamířil zpět do Anglie, jejich vztahy už se nikdy nepodařilo zcela napravit.
Důvodem byly zřejmě královy obavy z Montfortových politických ambicí, které se brzy ukázaly jako opodstatněné. Šimon se připojil k dalším šlechticům nespokojeným s Jindřichem, protože podle nich až příliš naslouchal svým zahraničním rádcům a postupoval mírně vůči židovské menšině. V praktické rovině šlo především o to, že se řada anglických baronů zadlužila u židovských věřitelů a chtěla se těchto dluhů zbavit.
Šimonovi se spolu s dalšími barony podařilo na králi vynutit opětovné potvrzení Magna Charty – tedy dokumentu omezujícímu panovnickou moc, který byl přinucen podepsat Jindřichův nenáviděný otec, Jan Bezzemek. V roce 1258 pak převzala fakticky vládu patnáctičlenná baronská rada v čele s Montfortem, kterou měla kontrolovat pravidelná zasedání parlamentu.
V kontextu 13. století šlo bezmála o revoluci a takzvaná Oxfordská ustanovení jsou spolu právě s Magna Cartou považována za jakýsi prazáklad anglického ústavního pořádku. Pro Jindřicha se ale jednalo o ponížení, které nemohl akceptovat. Král v roce 1261 s podporou papeže „reformy“ odvolal a Montfort po krátké přestávce stanul v čele vzpoury, která vešla do dějin jako druhá válka baronů.
Krvavá občanská válka (mimochodem provázená četnými pogromy proti židovským komunitám) trvala několik let a alespoň zpočátku slavil Šimon nemalé úspěchy. V bitvě u Lewesu v květnu roku 1264 se mu podařilo uvěznit krále Jindřicha spolu s jeho následníkem Eduardem, a znovu ovládnout většinu Anglie. Jenže Eduard (budoucí král Eduard I., přezdívaný „kladivo na Skoty“), který se ukázal jako podstatně schopnější válečník i vládce než jeho otec, o rok později unikl a shromáždil síly loajální koruně.
V roce 1266 nakonec královské síly Šimona porazily v bitvě u Eveshamu, při které zahynul Montfort spolu se svými syny a s celým výkvětem vzbouřené šlechty. U Eveshamu padlo čtyřicet šlechticů, které známe jménem, a na čtyři tisíce jeho mužů. Do zajetí padl navzdory tehdejším zvyklostem jen málokdo: Eduard neměl s rebely proti jeho otci slitování.
Rozsekaný hrabě
Slitování neměli vítězové ani s tělem zabitého Šimona z Montfortu, proti kterému měl princ Eduard na bojišti vyslat dvanáct zkušených rytířů, aby s ním skoncovali. Jeho poslední okamžiky popisuje Kniha zázraků Eveshamského opatství:
Zmíněný hrabě, muž starý, ale čilý, dlouho nesl tíhu bitvy, jako by byl ztělesněním síly a odvahy. Nakonec, když na něj útočilo mnoho ozbrojených mužů a když přišel o svého válečného koně, byl sražen na zem. Pak mu byly useknuty ruce a nohy a sťata hlava.
Montfortovu hlavu usekl Roger Mortimer, jeden z nejvěrnějších vojevůdců prince Eduarda, který ji nechal poslat jako dar své ženě Maud – podle jednoho kronikáře spolu se Šimonovými varlaty zavěšenými kolem nosu, podle dalšího nacpanými do úst.
Mortimer a jeho manželka Šimona nenáviděli jak z osobních důvodů, tak i proto, že se pokoušel omezit jejich moc a svěřit celé pomezí na hranici mezi Anglií a Walesem do správy velšskému knížeti Llywelynovi. Ostatně i sám Llywelyn za své spojenectví s rebely obdržel část Šimonova rozsekaného těla: jeho noha uříznutá pod kolenem měla být varováním. Eduard si s velšským knížetem o šestnáct let později definitivně vyřídil účty, když ho zabil v bitvě u Orewinského mostu a přivedl celý Wales pod anglickou vládu.
Šimonovi nepřátelé ovšem nebyli ani zdaleka jediní, kteří měli o Šimonovy ostatky zájem. Druhou Montfortovu nohu se podařilo zachránit jeho věrnému příteli, Janu de Vesci, který ji svěřil premonstrátům z Alnwickského opatství. Místní mniši pro nohu následně nechali vyrobit stříbrný relikviář, protože se jí zázračně vyhnula hniloba:
Když tam noha zůstala několik měsíců, zjistilo se, že je zcela neporušená. A tak pro trvalou neporušenost, která prokazovala, že jde o ostatek svatého muže, nechali kanovníci Alnwickského opatství z úcty k nejvyššímu stvořiteli zhotovit obuv z nejčistšího stříbra.
Montfortova trupu a jedné ruky se pro změnu ujali mniši z opatství v samotném Eveshamu, kteří tyto ostatky pohřbili na zvláště prestižním místě: na kůru klášterního kostela, přímo před schody do presbytáře a v blízkosti hrobu svatého biskupa Wulfsiga.
Jeden zázrak za druhým
Právě v Eveshamu se v příštích letech soustředilo uctívání Šimona z Montfortu, ze kterého se v očích mnoha obyvatel regionu stal mučedník a světec. K Montfortovu hrobu v opatství proudily davy poutníků a cílem četných návštěv se stal i pramen, který měl na místě rebelovy smrti objevit jakýsi Richard zvaný Jezevec.
Úcta k Montfortovi ležela králi a jeho synovi z pochopitelných důvodů v žaludku. Jindřich si nechal od papežského legáta potvrdit, že vzbouřený hrabě nebyl v žádném případě světec a že je ve spojitosti s jeho jménem zakázáno mluvit o jakýchkoli „marných a bláhových zázracích“. Ranulf Higden ve své kronice píše, že se mniši z Eveshamu „kvůli královskému zastrašování neodvážili ukazovat Montfortův hrob nebo zveřejňovat jeho zázraky“. Muži pána z nedalekého hradu Elmley navíc prohledávali možné poutníky, jako například dívku podezřelou z toho, že si ve zmíněném pramenu nabrala trochu léčivé vody – ta se ovšem v okamžiku kontroly zázračně proměnila v pivo, takže ji vojáci nechali na pokoji.
Mniši z Eveshamu sice kvůli tlaku koruny nemohli z Šimonova hrobu udělat oficiální poutní místo, vymlouvali se ale na to, že návštěvníci opatství se ve skutečnosti přichází pomodlit ke zmíněnému hrobu svatého Wulfsiga. Zároveň neopomněli pečlivě zaznamenat všechny zázraky, které se kolem hrobu a pramene udály, přičemž první z nich pochází už z doby před rokem 1265, tedy krátce po Šimonově smrti.
Nejčastěji se jednalo o uzdravení po vykoupání se v pramenu nebo vypití tamní vody, jako se to stalo svícaři Jindřichovi, kterému pár doušků vyléčilo dnu. Klisnu hraběnky z Gloucesteru pro změnu po vykoupání v prameni přešlo astma a jakési Alici vyléčila noc strávená na místě Montfortovy smrti částečnou paralýzu.
Zázraky spojené s Montfortem se ale výjimečně objevovaly i mimo Evesham a jeden z nich vyděsil posla pohraničního šlechtice, který měl jeho ženě doručit druhou Šimonovu useknutou ruku:
Když byla ruka na cestě k jistému hradu, šel posel kolem kostela, kde uslyšel zvonění na mši. Vešel dovnitř a poklonil se. Když kněz vstal, aby pozdvihl hostii, ruka se v mladíkově vaku okamžitě začala pohybovat a zvedla se a klaněla se Kristu tak, jak to dělávala za života.
Proč právě Montfort
Jen mniši z Eveshamu zaznamenali desítky různých zázraků připisovaných Šimonovi z Montfortu. Proč se ale stal lidovým světcem právě tento rebel, který se vzbouřil proti svému právoplatnému králi, za což byl dokonce papežem exkomunikován?
Jednu z odpovědí je možné hledat v Montfortově životě, který byl podle mnoha jeho současníků příkladně zbožný. Hrabě na znamení pokání nosil pod zbrojí košili z kozí srsti, kterou měl prý na sobě i v době smrti, celé noci trávil na modlitbách, podporoval mnišské řády a zúčastnil se křížové výpravy do Svaté země. Při každé příležitosti také tvrdě zakročil proti židovským komunitám: ze svého hrabství Leicester ji nechal vyhnat již v roce 1231 a v průběhu druhé války baronů se po celé zemi rozpoutaly krvavé pogromy, kterých se osobně účastnili i Montfortovi vlastní synové.
Otřesné zacházení s židovskou menšinou je z dnešního pohledu naprosto nepřijatelné, ve středověku však bylo často považováno právě za projev zbožnosti a židé byli obviňováni z řady zcela smýšlených zločinů, ať už mělo jít o otravy studní nebo rituální vraždy. Útlak židovských komunit byl navíc populární i proto, že šlechticům umožnil zbavit se svých dluhů a prostému lidu daly pro změnu pogromy příležitost k osobnímu obohacení.
K Šimonově posmrtné oblibě bezpochyby přispělo i to, že zemřel na příkaz nenáviděného krále – podobně jako o necelé století dříve arcibiskup Tomáš Becket, ze kterého se stal jeden z největších anglických světců vůbec. Svým životním osudem se navíc podobal i dalšímu světci: Oswaldovi, jehož kult slavil velký úspěch ve stejném regionu jako ten Šimonův, a jehož ostatky se v 7. století dočkaly podobného osudu. Po smrti v bitvě byla totiž světcova hlava spolu s pažemi nabodnuta na kopí, později se jich ale ujali mniši a zaznamenali mnoho zázraků s nimi spojenými. Jedna z Oswaldových kostí se mimochodem nachází i v Praze, v katedrále svatého Víta, pro kterou ji získal císař Karel IV.
Becketova i Oswaldova obliba nejen v Anglii vydržela po celá staletí, to samé se ovšem nedá říct o Montfortovi. Jak se zdá, jeho zázraky po několika desetiletích ustaly a do Eveshamu přestali proudit poutníci, přestože pramen si podle všeho uchoval mezi místními oblibu přinejmenším do 19. století. Důvodem je zřejmě to, že Montfortovu svatost nikdy nepotvrdila katolická církev, která už v době jeho smrti začínala mít monopol na to, kdo se stane světcem – na rozdíl od dávnějších dob, kdy mnohdy stačilo uznání místních obyvatel a vládců.
Hrob anglického rebela pak spolu s Eveshamským opatstvím zanikl v době rušení klášterů v 16. století. Na jeho místě dnes stojí jednoduchý pomník s nápisem:
ZDE BYLY POHŘBENY OSTATKY
ŠIMONA Z MONTFORTU, HRABĚTE Z LEICESTERU
PRŮKOPNÍKA ZASTUPITELSKÉ VLÁDY, KTERÝ BYL
ZABIT V BITVĚ U EVESHAMU 4. SRPNA 1265.
TENTO KÁMEN PŘIVEZLI Z JEHO RODIŠTĚ
HRADU MONTFORT-LAMAURY VE FRANCII A BYL
VZTYČEN NA PAMÁTKU SEDMISTÉHO VÝROČÍ NAROZENÍ
VÝROČÍ JEHO SMRTI
BYL ODHALEN PŘEDSEDOU SNĚMOVNY REPREZENTANTŮ.
A VĚNOVÁN
JEHO MILOSTÍ ARCIBISKUPEM Z CANTERBURY
DNE 18. ČERVENCE 1965
Seznam použité literatury a pramenů
Ambler, Sophie Thérèse. „The Dark Trophies of The Battle of Evesham, the Northumbrian Cult of Simon de Montfort and the War of the Welsh Marches (1264–1265)“. English Historical Review, vol. CXXXIX, No. 596, 2024.
Cox, David (ed.) Saint Simon de Montfort: The Miracles, Laments, Prayers and Hymns. The Boydell Press: Woodbridge, 2024.
Další doporučená četba
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. Mladá fronta: Praha, 2006.
(Jako historik vím je blog spisovatele Františka Kalendy, ve kterém se dočtete zajímavosti nejen ze středověké historie)
