Článek
Scénář je na stole: Babiš navrhne Turka na ministra. A tohle není žádná bulvární personálie typu „kdo si sedne na kterou židli“. To je politická situace, která zkouší pevnost institucí a zároveň měří, kdo v tomhle státě nastavuje hranice. Premiér tím říká: „Tohle je moje vláda a moje odpovědnost.“ Prezident musí odpovědět: „Dobře. A co moje role – jsem jen podpis, nebo pojistka?“
V takové chvíli se z nominace nestává odborná debata o kompetencích, ale souboj rámců. Jeden pohled je jednoduchý a pro voliče srozumitelný: vláda má mandát, vláda vládne, prezident nemá překážet. Druhý pohled je méně pohodlný, ale podstatný: prezident není dekorace, a když vidí důvod, proč některé jméno může poškodit stát, má právo zvednout stopku – nebo minimálně brzdu.
Prezident má v takové situaci v zásadě tři možnosti. Každá ho bude stát víc, než by chtěl. Tady se ukazuje, že není politik a nechal se svým okolím vmanévrovat do slepé uličky.
První možnost: jmenuje a hotovo. Tato varianta mu neprojde bez reakce. Jeho voliči očekávají, že zabrání návratu Andreje Babiše. Když v takhle viditelné věci ustoupí a jmenování projde bez většího odporu, bude to kapitulace: měl zabránit, nezabránil.
A to je politicky nebezpečné hned dvakrát. Zaprvé tím oslabí vlastní pozici do dalších střetů – protože jakmile jednou přijme roli razítka, každé další „chci to aspoň vysvětlit“ nebude brát druhá strana jako víc než tiskové prohlášení, které přejde. Zadruhé tím zchladí své zázemí: lidé, kteří ho volili jako protiváhu, začnou mít pocit, že protiváha nefunguje. Neodejdou nutně k Babišovi – spíš přejdou do apatie, cynismu a „stejně jsou všichni stejní“. A přesně to je ta nejhorší ztráta: ne přeběhlictví, ale demobilizace.
Druhá možnost: brzdit a tlačit na změnu bez teatrálního konfliktu. To je ta nejpraktičtější varianta: prezident nespadne do role rebelujícího hráče, ale zároveň nedá automatický podpis. Začne se ptát, zpomalí proces, bude chtít zdůvodnění, které obstojí i mimo stranické publikum. Není to prezidentova výhra, ale premiér bude muset vysvětlit, proč je tohle jméno pro stát přínosem a proč případná rizika stojí za to. Tahle varianta má jednu výhodu: dává premiérovi možnost couvnout bez totální ztráty tváře. Může vyměnit nominaci a prodat to jako strategickou změnu, ne jako porážku.
Třetí možnost: odmítnout. Tvrdá stopka je silné gesto, které může působit jako jasný princip: „Tady je hranice.“ Jenže zároveň okamžitě vyrábí velký politický příběh. A v něm se paradoxně přestane řešit Turek a začne se řešit prezident. Od té chvíle nejde o otázku, jestli je kandidát vhodný, ale o to, jestli prezident „překračuje kompetence“, „blokuje vládu“, „dělá politiku“. Premiér dostane do ruky konflikt, který se dá skvěle zpeněžit v kampani: jednoduché věty, rychlé emoce, jasný nepřítel.
Pokud prezident nejmenuje, může si tím proti sobě postavit protivníka v příští prezidentské volbě – někoho, kdo na rozdíl od něj umí mluvit.
Volba Petra Pavla byla z velké míry volbou proti Babišovi. Šlo o mobilizaci společnosti, která měla zabránit zvolit novináři démonizovaného Arci ďábla.
Příště nebude fungovat stejné „proti“. Příště bude stát proti jinému protivníkovi, který umí oslovit i mladé a v tom je celá past.
