Článek
Budeme vycházet z jednoduché premisy: Donald Trump přestane Ukrajině dodávat zbraně, i když je EU zaplatí, protože hraje s Putinem na jiné šachovnici.
Na šachovnici, která už dávno není bipolární. Trump přijal nové multipolární uspořádání světa a podle toho nastavuje svůj byznys. V tomhle modelu není Rusko nepřítel — je to příležitost.
A právě proto si potřeboval vyřešit Ukrajinu po svém.
Zajistit si vliv v jejím západním regionu, „politicky vykoupeném“ přes slib bezpečnostního dohledu, ekonomické vstupy a americké investiční fondy. Jakmile má tento prostor pod kontrolou — alespoň z hlediska svých zájmů — ztrácí pro něj východní fronta význam. Ukrajina přestává být geopolitickým závazkem a stává se uzavřenou kapitolou, kterou není třeba dál financovat.
Tím se Trumpovi uvolní ruce směrem, kam skutečně míří jeho strategické priority: k Arktidě.
Tam se odehrává další dějství multipolárního světa. Arktida je oblast s obrovským energetickým i nerostným potenciálem — a Rusko v ní drží rozhodující území i infrastrukturu. Pro americké korporace, které žijí z dlouhodobých těžebních projektů, má spolupráce s Moskvou mnohem větší hodnotu než prodlužování války na Ukrajině.
Z tohoto pohledu je logické, že konflikt, který Evropě připadá jako otázka hodnot, vnímá Trump jen jako součást vyjednávací roviny. A pokud partnerství s Ruskem otevře cestu k arktickým zdrojům, není důvod držet při životě konflikt, který do této strategie nezapadá.
Když se americká pozornost přesune na Arktidu, zůstává na evropských bedrech úkol, který sama nikdy neplánovala nést: udržet při životě stát, který vede válku proti zemi s násobně větší populací, průmyslem i zásobami. A tady začíná problém, který se dlouho zakrýval politickými prohlášeními — „na Ukrajině se bojuje za nás“.
Jenže když se podíváme na realitu, ukazuje se pravý opak:
Evropa pro tuto válku nikdy nepřepnula vlastní ekonomiku.
Nepřešla na zbrojní výrobu.
Nevytvořila nové kapacity, které by mohly nahradit americký výpadek.
Nevyčlenila továrny, které by opustily civilní výrobu a přešly do válečného režimu.
A tak tu vzniká paradox: říkáme, že jde o naši bezpečnost, ale jedeme v ekonomice, která odpovídá spíš komfortu míru než nutnosti obrany.
K tomu se přidává tvrdé číslo, které žádné prohlášení nezmění — většina států EU je zadlužená nad 80 % HDP. Jakmile by měla Unie nahradit americkou roli a financovat plný rozsah války sama, její vlastní dluhová kapacita narazí na limit. Ne politický, ale finanční.
Vlády už teď balancují mezi drahou energií, stárnutím populace, investičními závazky a tlakem voličů. Trvalé financování války je mimo jejich fiskální prostor.
Teoreticky by měly pomoci zmrazená ruská aktiva. Jenže tady čeká další slepá ulička. Pokud by Evropa sáhla přímo na jistinu — nejen na výnosy — okamžitě ztratí to jediné, na čem její ekonomika stojí víc než na surovinách: důvěryhodnost.
A když se vytratí reputace bezpečné finanční oblasti, zmizí i to, co drží evropské státní dluhy nad vodou — ochota zahraničních investorů je dál kupovat.
Bez této ochoty se evropské vlády nedokážou financovat.
A bez financování nedokážou udržet ani vlastní rozpočty, natož válku mimo své hranice.
Evropa tak stojí před úkolem, který nezvládne ani technologicky, ani průmyslově, ani fiskálně.
Ne proto, že by nechtěla. Ale proto, že na válku, která je podle našich vlastních slov „o nás“, není strukturálně připravená.
