Článek
Největší posun posledních let není v tom, že by Spojené státy (nebo jakákoliv velmoc) náhle objevily národní zájem. Ten byl vždycky základem. Změna je spíš v tónu a v prahu studu. Dřív se i tvrdé kroky balily do líbivých hesel: stabilizace, humanitární odpovědnost, boj proti terorismu, ochrana spojenců. Dneska ta výbava často chybí – nebo je jen formálně přilepená, aby se splnila povinnost, a pak se stejně jede „silou“.
A přesně v tomhle bodě je tu věta: „Napadneme jakoukoliv zemi, která má něco, co chceme!“
Někdo namítne: to je přehnané, vždyť existuje mezinárodní právo, OSN, smlouvy, kontrolní mechanismy. Ano, existují. Jenže mechanismus je tak silný, jak silná je vůle ho respektovat. A když je pro velmoc jednodušší pravidla ohnout než dodržet, stane se z řádu jen dekorace pro tiskovou konferenci.
Tohle je ten okamžik, kdy se mezinárodní politika mění na trh s ochrankou. Kdo má sílu, vyjednává z pozice „vezmu si“. Kdo ji nemá, vyjednává z pozice „snad mi nevezmete všechno“. A mezi tím zůstává Evropa, která se tváří jako morální autorita, ale často končí u role přihlížející účetní: jednou sankce, jednou výjimka, jednou rozhořčení, jednou ticho. Ne proto, že by neměla hodnoty. Spíš proto, že jí chybí vůle, jednotná strategie a někdy i odvaha přiznat, že se bez cizího deštníku sama bojí zmoknout.
Jenže největší problém téhle „upřímné“ doktríny není ani tak to, že je cynická. Největší problém je, že je nakažlivá. V okamžiku, kdy nejmocnější hráč dá světu najevo, že pravidla jsou pružná, posílá všem ostatním jasný signál: zkuste to taky. Ne hned. Ne stejně. Ale pokud se to vyplácí a projde to, proč bychom to nedělali?
Tady se dostáváme k tomu, co se rádo přehlíží: dvojí metr není jen morální selhání. Je to bezpečnostní riziko. Když jednou nastavíš standard, že únos, zásah nebo „preventivní“ akce je v pořádku, pokud ji dělá „správná strana“, rozbíjíš poslední zbytky důvěry v systém. A bez důvěry už nezůstane diplomacie – zůstane jen aritmetika síly. Zbytek jsou tiskové zprávy.
A ještě jedna věc: tahle politika je krátkozraká i čistě pragmaticky. Získáš něco rychle – přístup, surovinu, vliv, momentální výhodu. Ale ztratíš to nejcennější: legitimitu. A legitimita je v globálním světě měna, která ti otevírá dveře i tam, kde nemáš tank. Jakmile ji promrháš, musíš ji nahrazovat dražšími nástroji: sankcemi, nátlakem, výhrůžkami, vojenskými gesty. To je spirála, která se neuzavírá vítězstvím, ale únavou.
Možná se dneska někomu zdá, že svět je příliš chaotický na pravidla a příliš nebezpečný na skrupule. Jenže přesně v chaotickém a nebezpečném světě jsou pravidla jediná brzda, která brání tomu, aby se mezinárodní vztahy změnily v loveckou sezónu.
Pokud se z toho stane norma, nebudeme už řešit, kdo je „hodný“ a kdo „zlý“. Budeme řešit jen to, kdo je na řadě.
