Článek
V březnu 1944 zaslechla Anne Franková ve svém úkrytu vysílání v rádiu. Exilová nizozemská vláda v něm vyzývala občany, aby si schovávali svědectví o životě za německé okupace – dopisy, deníky, jakékoli záznamy všedních dní. Když to Anne uslyšela, rozhodla se: přepíše svůj deník a připraví ho k vydání.
Nešlo o náhlý nápad, ale o promyšlený literární záměr. Anne tehdy nebylo ani patnáct let, přesto se pustila do práce. Původní deník začala ručně přepisovat do sešitů, upravovala styl, některé pasáže vypustila a jiné naopak rozepsala. Své zápisky přetvořila v ucelené vyprávění určené budoucím čtenářům, nejen sama sobě. Dnes tak existují dvě verze: původní (odborníky označovaná jako verze A) a ta, kterou Anne sama přepsala (verze B). Obě jsou uloženy v Amsterdamu.
V červnu 1944, jen šest týdnů poté, co se Anne rozhodla deník přepsat, se spojenecká vojska vylodila v Normandii. Zapsala si to jako největší naději od začátku války. O dva měsíce později byl jejich úkryt prozrazen. Anne zemřela v koncentračním táboře Bergen-Belsen v únoru nebo březnu 1945, pravděpodobně na tyfus, jen pár týdnů před osvobozením.
Jediný, kdo přežil, byl její otec Otto Frank. Když se vrátil do Amsterdamu, Miep Giesová – jedna z pomocníků, kteří rodině v úkrytu nosili jídlo a zprávy – mu předala Anniny sešity. Otto Frank pak strávil několik let přípravou deníku k vydání.
Během této práce učinil rozhodnutí, která ovlivnila, jak Annin deník vnímáme dnes. Vynechal pasáže o probouzející se sexualitě, v nichž dospívající dívka zkoumala vlastní tělo nebo své vztahy s ostatními. Vyškrtl také části, kde byla kritická ke své matce. Spojil také původní a přepsanou verzi deníku způsobem, jaký sama Anne neplánovala. Výsledný text, který vyšel v Nizozemsku v roce 1947 pod názvem Het Achterhuis (V zadním domě), byl tedy spíše Ottovou redakcí než Anniným finálním dílem.
To samozřejmě neznamená, že je deník podvrh. Slova, myšlenky i hlas patří Anne. Jde ale o text, který prošel filtrem milujícího otce, jenž se snažil chránit jak památku své dcery a rodiny, tak tehdejší čtenáře. Teprve kritická vydání, publikovaná od 80. let, obě verze porovnávají a na chybějící pasáže upozorňují.
Anne Franková se chtěla po válce stát novinářkou nebo spisovatelkou. Psala o tom ve svém deníku zcela otevřeně. Její literární osud byl nakonec jiný – stala se symbolem, nikoli autorkou, jakou si přála být. Její vlastní přepis deníku z března 1944 je ale důkazem, že měla skutečný literární talent. Když v úkrytu přepisovala své zápisky pro budoucí generace, přesně věděla, co dělá.
Budoucnost přišla. Jen ne ta, ve kterou doufala.
Zdroje:
